Údolí Lužnice

Nadmořská výška:	475 m.n.m.
Vzdálenost:	11 km
Nastoupáno:	350 m
Potřebný čas:	2 hodiny (3 hodiny)

Nejspíš to už zažil každý z vás. Líné nedělní odpoledne, zvláštní snad jedině tím, že je v roce poslední, a za okny mráz a poprašek čerstvě napadnutého sněhu. Televizních pohádek už je člověk nasycen stejně jako vánočních cukrlátek a dárky od Ježíška si prohlédl ze všech možných i nemožných stran. Ideální čas na chvilku pobytu na čerstvém vzduchu s příchutí tajemna a duchovna, které dozajista ke svátkům patří stejně jako štědrovečerní kapr, či vánoční stromeček.
Odpoledne už vskutku pokročilo a do soumraku zbývá něco málo přes dvě hodiny. Volím tedy kratší, zhruba desetikilometrovou trasu odlehlejšími částmi táborského okolí. Poslední, po čem v tento čas toužím je prodírat se davy lidí, obdivujících zářící světélka v šedi města. Než však opustím všechen ten spěch a ryk v centru, zastavuji se ještě na náměstí v kostele Proměnění Páně na hoře Tábor. Ač bezvěrec, mám tahle místa skutečně rád. Dávají ve svém tichu člověku na chvíli oddechnout a můžete tu tak přemýšlet nad věcmi obyčejnými i mimořádnými, světskými i duchovními a v neposlední řadě se ohlédnout za (ne)úspěchy roku pomalu končícího. Dnes je tu obzvláště klid, jen několik osob si v boční lodi mlčky prohlíží betlém a po chvíli odchází. Ani já se zde nezdržuji zbytečně dlouho, před sebou mám ještě dlouhou cestu a chtěl bych ji zvládnout do setmění. Mé kroky směřují ke hradu Kotnovu. Těsně před ním, u vily Libuše, však odbočuji po zelené turistické značce do Holečkových sadů a po jejich jihozápadním okraji sestupuji k mostku přes Tismenický potok. Odtud vede vzhůru poměrně strmým stoupáním lipová alej z 1. poloviny 20. století, doplněná několika zastaveními poutní křížové cesty. Na konci stoupání se nachází klokotský poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Komplex je to vskutku obdivuhodný. Kostel o půdorysném tvaru dvouramenného kříže je kolem dokola obehnán ambity s rohovými polygonálními kaplemi a k nebi se tu vzpíná nespočet veží a věžiček. Škoda jen, že podél areálu parkují automobily a nedá se tak pořídit rozumná fotografie.

Lipová alej vedoucí ke klokotskému kostelu (28.12.2014)

Poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Táboře-Klokotech (22.1.2013)

Dovnitř kostela dnes nahlížet nebudu, jednak mě trochu tlačí čas a mimoto nemá zdejší chrám takovou atmosféru jako například kostel Proměnění Páně z počátku putování. Na druhou stranu bývá uvnitř kostela výborná akustika a varhanní koncerty, zvláště s vánoční tématikou, bývají v tomto svatostánku nezapomenutelným zážitkem. Pokračujme ale dále po zelené turistické značce, která vede okolo hřbitovní zdi a na jejím konci se stáčí ostře vlevo do království lesa. Teprve tady začíná ta pravá pohoda, kdy při troše štěstí nepotkáte až k lávce u Harrachovky ani živáčka. Jen vítr a uklidňující šumění řeky kdesi pod vámi vám bude dělat milou společnost. Za tohoto rozpoložení se před vámi po několika desítkách metrů vynoří zpoza stromů malá kaple Panny Marie Klokotské.

Kaple Panny Marie Klokotské (28.12.2014)

Podle pověsti se na tomto místě dětem, pasoucím dobytek, zjevila krásná dívka, která jim vyprávěla nejrůznější poučné příběhy o Pánu Bohu. Při dalším zjevení, již za přítomnosti dospělých osob, byla dívka dvěma anděly vynesena do nebes, přičemž ještě andělé stačili odpovědět místním lidem, žádajícím dívčino jméno. "Maria jest její jméno!" znělo z výšin, načež na místě zjevení začal vyvěrat pramen, dnes známý pod názvem Dobrá voda. Ten se nachází asi dva metry pod kaplí, která byla postavena na památku této události. Jak už to tak u pramenů spjatých se zázraky bývá, měl by mít i tento blahodárné účinky na lidské zdraví. Dnes je však slabý proud vody zcela zamrzlý, takže se žádné ozdravení těla nekoná. Ještě jedna zajímavost se váže k prameni a vesnici (dnes městské části) Klokoty. Ty podle jedné z možností dostaly své jméno od toho jak pramen při vytrysknutí klokotal (zurčel). Jak tomu ovšem skutečně bylo bychom se dozvěděli leda z archivních kronik, pokud vůbec takové existují. Možná teď některé z vás napadne otázka zda nemá tahle kaplička ukrytá v lese nějakou spojitost s nedalekým honosným kostelem. Taková otázka je zcela na místě, neboť kostel Nanebevzetí Panny Marie by bez této kaple možná vůbec nestál. Vzniknout mu daly četné poutě, které se k místu zázraku konaly. A tak aby byl pramen ochráněn před takovým náporem poutníků, byl 1000 kroků na východ od pramene vystavěn poutní kostel, který se stal centrem veškerého dění.
Zelená turistická značka od kapličky ještě chvilku stoupá až téměř k vrcholu nevýrazné vyvýšeniny Na Chlumu, aby pak mohla zhruba jeden kilometr klesat pohodlnou lesní pěšinou až do údolí řeky Lužnice, přesněji k lávce u bývalé Harrachovy besídky.

Lávka u bývalé Harrachovy besídky (dříve Thanabauerova lávka) (28.12.2014)

Současná podoba lávky pochází z období Protektorátu Čechy a Morava, konkrétně z května roku 1941. Na stejném místě v minulosti stávala dřevěná Thanabauerova lávka z roku 1920. Ta byla ovšem značně poškozena táním ledu již v roce 1922 a dále v letech 1925 a 1928 a proto musela být v roce 1929 nahrazena lávkou novou s betonovými pilíři a ocelo-betonovou mostovkou. Ani tato lávka však neodolala náporu povodně z března roku 1940 a byla stržena rozvodněnou řekou. Ve složité situaci válečného období byla však ještě téhož roku postavena elegantní oblouková železobetonová lávka, kterou v nezměněné podobě můžeme obdivovat dodnes. Největší zkouškou byla pro lávku povodeň v roce 2002, kdy voda přetékala přes krajní partie mostovky a o její konstrukci se zachytávaly stromy a předměty unášené proudem. Díky své bytelné konstrukci naštěstí v této zkoušce obstála, byť se značnými poškozeními, zejména v oblasti levého břehu. Tato poškození si později vyžádala kompletní opravu lávky, jejíž náklady dosahovaly částky téměř 2.500.000 Kč. Jen pro zajímavost - náklady na její výstavbu v letech 1940-41 se vyšplhaly k necelým 300.000 Kčs.

Pohled z lávky po proudu řeky (28.12.2014)

Oblouk řeky u Harrachovky (28.12.2014)

Po přejití lávky se po červené turistické značce na levém břehu řeky vydávám pomalu zpět k Táboru. Kousek od lávky míjím už spíše tušené, než viditelné pozůstatky původní Harrachovy besídky, postavené roku 1901 na nově vybudované turistické cestě do Příběnic. O necelých 50 let později tato restaurace vyhořela a počátkem 60. let 20. století byla na pravém břehu postavena nová Harrachovka, která s výjimkou 90. let (kdy se objekt nacházel v havarijním stavu) slouží dodnes. Na levém břehu, v místech původní lesní restaurace, se pravděpodobně v dobách dávno minulých (16. století) nacházel Hutákovský mlýn s pecemi na úpravu stříbrné rudy, vytěžené v nedalekých dolech na Horkách. Němým svědkem tohoto mlýna by mohly být dodnes patrné zbytky studny, nebo zachovalé kaskády na Větrovském potoce ve Vlčím dole. O dolování stříbra na Táborsku se snad zmíním zase někdy příště.

Kaskády na Větrovském potoce ve Vlčím dole (28.12.2014)

Ve Vlčím dole se můžeme rozhodnout opustit údolí Lužnice a vydat se podél zmiňovaného Větrovského potoka do místní části Horky nebo dále do obce Větrovy, kde by v dohledné době měla vyrůst nová ocelová rozhledna Hýlačka jako náhrada za starou dřevěnou rozhlednu ve tvaru husitské hlásky, která zatím z neznámých důvodů lehla popelem 1. ledna 2012.
Já však pokračuji dále po břehu řeky Lužnice, krajem opředeným množstvím legend, pověstí a lemovaným tajuplným lesoparkem Pintovka. Asi nejznámější příběh, vztahující se k této oblasti pojednává o tajemném cizinci, který jedné noci žádal v klokotském kostele o poslední pomazání pro umírajícího poustevníka. Tamní kaplan J. V. Kamarýt spolu s kostelníkem prosbě vyhověli a s cizincem se vydali k Lužnici. V místě zvaném "Na Papírně" přepluli na loďce na druhý břeh a na malém skalním ostrohu vysoko na příkré skále našli stařičkého poustevníka, k němuž se tulila útlá laň. Po požehnání, kdy se poutník odebral na svou poslední pouť, se trojice vydala na zpáteční cestu ke Klokotům, avšak ještě před kostelem záhadný cizinec beze stopy zmizel. Cizince od té doby lidé považují za anděla, který poustevníkovi prokázal poslední službu a poutníkovi na památku byla na skále vztyčena dřevěná socha s laní. Ta byla na místě zřejmě ještě ve 30. letech 20. století. Dnes je skála zarostlá bujnou vegetací a sousoší připomínají jen zbytky ocelových kotev vysoko ve skále.

Cesta na levém břehu Lužnice poblíž Domečkova zátiší (28.12.2014)

Od skály U Poustevníka je to už jen pár kroků k Domečkovu zátiší. A o co že se vlastně jedná? Původně zde býval altán, nebo chcete-li turistický přístřešek pro výletníky, které ve zdejších končinách zastihla nepřízeň počasí. Dnes tu kousek od hlavní cesty stojí jen pár laviček a informační tabule, připomínající slávu prvních roků 20. století a především osobu, které vděčíme za tuto nádhernou romantickou stezku z Tábora do Příběnic - Jana Domečku.
Doba pokročila a tak se zbytečně nezdržuji a pokračuji dále, stále po červené. Po pravé straně míjím cestu se žlutým místním značením směřující hlouběji do Pintovky a hned za další zákrutou už skrz stromy prosvítá nezaměnitelný oblouk Švehlova mostu. Elegantní oblouková konstrukce mostu z roku 1935 se pne do výšky úctyhodných 25 m nad hladinu Lužnice a tvoří tak jednu z dominant města.

Švehlův most, v pozadí oranžová budova bývalých Čelkovických lázní (28.12.2014)

Jen několik málo metrů od paty mostu se nachází všem táborákům jistě dobře známá studánka sv. Eleonory (zkráceně také Lenora) s mírně radioaktivní vodou. Studánka je dle literatury napájena podzemní vodou, protékající opuštěnými stříbrnými doly v oblasti pod Horkami a Větrovy. Tím se do vody uvolňuje množství minerálů a patrně i stopové množství sloučenin stříbra. Voda ze studánky není oficiálně pitná, nicméně hlt chladivé a vcelku i chutné tekutiny příjemně osvěží. Vhodnost její konzumace však nechávám na uvážení každého z vás, kdo do této oblasti zavítáte.
Podél studánky už stačí jen vystoupat několik schodů a rázem se ocitám na Švehlově mostě. Odtud už mě za blížícího se soumraku čeká jen nezáživná cesta podél hlavní silnice vzhůru k Bechyňské bráně a dochované věži bývalého hradu Kotnov. Ten byl s největší pravděpodobností založen za vlády Přemysla Otakara II., tedy ještě asi 150 let před založením samotného města Tábora. Pozdějšímu Táboru pak sloužil jako významný obranný prvek. Předpokládá se, že v době vzniku tvořilo hrad celkem pět věží, nicméně do dnešních dnů se dochovala pouze jediná. A to i z toho důvodu, že byl hrad postupem času postupně přestavován na táborský pivovar. Naopak Bechyňská brána s jejíž stavbou se začalo patrně se založením města, tedy roku 1420, se do současnosti dochovala v téměř nezměněné podobě.

Bechyňská brána, dochovaná věž hradu Kotnov, v pozadí pivovarský komín (28.12.2014)

A na samotný závěr dnešních zápisků nebude chybět trochu tajemna a pro ty čtenáře, kteří jsou pozitivně nakloněni energetickým bodům možná i několik tipů na opravdu výjimečná místa. Možná nikoho nepřekvapí, že se tzv. energetické body nachází v kostele Proměnění Páně na Žižkově náměstí (dále jen "děkanský kostel"), v poutním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Klokotech (dále jen "poutní kostel"), u kapličky Panny Marie Klokotské (resp. u pramene Dobrá voda) a dokonce i u studánky sv. Eleonory. Odvážím si ovšem tvrdit, že 99% z vás se nikdy nezajímala o prostorové souvislosti těchto objektů. Největší zajímavostí je bezpochyby tzv. "hlavní táborská linie", která je tvořena pomyslnou spojnicí poutního a děkanského kostela v naprosto přesné orientaci východ-západ (azimut 90°, resp. 270°). Na tom by pravděpodobně nebylo ještě nic moc tak zajímavého, kdyby ovšem na této spojnici neležela i podélná osa kostela na Žižkově náměstí, a zároveň tato spojnice netvořila jednu ze stran téměř rovnostranného trojúhelníka spojujícího tři energeticky nejvýznamější místa v Táboře - oba již zmíněné kostely a studánku sv. Eleonory.
Sestrojme si ještě těžnice zmíněného trojúhelníka. Zjistíme, že těžnice vedená z vrcholu v děkanském kostele překrývá podélnou osu kostela Narození Panny Marie na náměstí Mikuláše z Husi a těžnice vedená z vrcholu v poutním kostele kopíruje starou tzv. "husitskou cestu" ke kostelu a směřuje do kostela sv. Filipa a Jakuba nad Granátovou skálou. Je to jen uměle vytvořená iluze několika čar, nebo vás to stejně jako mě přivedlo k zamyšlení o umisťování sakrálních staveb našimi předky?
Pokud u vás také převážila hloubavost, podpořme ji ještě na úplný závěr prodloužením výše popsaných těžnic. A hle, s malými odchylkami dostáváme další rovnostranný trojúhelník o hraně délky přibližně 4,5 km. Tentokrát však vrcholy nesedí tak přesně, nicméně stále téměř splývají s vrcholy nevýrazných kopců v okolí města. Jedná se o návrší s nadmořskými výškami 446 m.n.m. (Babí hora), 476 m.n.m. (Na Vrších) a 496 m.n.m. (U Lhotky) a kupodivu je opět jedna strana orientována v přesné poloze východ-západ. Sledovali tím naši předci nějaké naplnění vyšších cílů, nebo se jedná o prachsprostou náhodu? Co myslíte?

Energetické body Tábora (použit mapový podklad z Mapy.cz)