Černovicko

Nadmořská výška:	666 m.n.m.
Vzdálenost:	73 km
Nastoupáno:	940 m
Potřebný čas:	3,5 hodiny (4,5 hodiny)

Je všední letní odpoledne, veškerá práce pro tento den hotová a v hlavě stále jeden neuskutečněný výlet. Jednou už jsem jej vlastně skoro absolvoval, jenže tenkrát jsem vyjel dost pozdě a navíc se počasí po cestě nevyvíjelo zrovna podle představ a taktický ústup zpět byl završen několikakilometrovou jízdou v bouřce a vydatném dešti. Samozřejmě bez pláštěnky. Dnes je do večera ještě času dost a i počasí vypadá docela dobře. Navíc na meteorologickém radaru není ani známka po dešťových srážkách a tak se krátce po 14. hodině vydávám na cestu. První část trasy je mi důvěrně známá. Tenhle rok jsem tudy jel už mnohokrát. Úvodní lehké stoupání do Měšic, krásné svezení po nové cyklostezce do Zárybničné Lhoty následované téměř liduprázdnou asfaltkou skrz les na Stříbrné Hutě. Když jsem tudy minule ujížděl bouřce (která mě stejně dohnala, ovšem z druhé strany), pozoroval jsem tu srnku, dnes je tu však klid. Stádo srnek mi dnes zpestřuje výšlap táhlým nepříjemným dobronickým kopcem. Než však stačím vyndat fotoaparát, jsou srnky pryč. Nevadí, alespoň, že už mám ten neoblíbený kopec za sebou. Následují Kloužovice, zkratka přes Velmovice a už jsem u odbočky na Dolní Hořice. Rovně bych pokračoval Mladou Vožici, tam však dnes nechci. Po pravé straně míjím za stromy schovanou Pacovu horu, ve které se skrývá Chýnovská jeskyně - nejrozsáhlejší krasový útvar v Jižních Čechách a zároveň 1. zpřístupněná jeskyně na území Česka. Zpřístupněna byla již v roce 1868. Ani tu dnes nenavštívím a pokračuji dál nádhernou krajinou přes Dolní a Horní Hořice směrem k Pořínu. Téměř hned za Horními Hořicemi mě zaujme vlnící se silnička a tak se chvilku zdržím kocháním a fotografováním.

Horní Hořice (6.8.2014)

Za chvíli už míjím železniční zastávku Pořín a následně projíždím i stejnojmennou obec. Na konci obce začíná krátký, zato poměrně prudký sjezd do Josafatského údolí. A protože v těchto krajích poměrně často platí, že co se v jednom úseku sjede, musí se o pár metrů dále zase nastoupat, začíná hned 7 km dlouhé a zpočátku i hodně náročné stoupání. Ta náročnější část končí asi po 1,5 km a po jejím zdolání se začnou objevovat úžasná panoramata. Zpočátku zpět na Josafatské údolí a Pořín, posléze i směrem na Kozmice, Lažany a Chýnovsko.

Obec Pořín (vlevo), Josafatské údolí (uprostřed), kopce Na Vršku a Na Hejsalech (669 m.n.m.) (6.8.2014)

Chýnovsko, Lažany (uprostřed), Dubské vrchy (uprostřed), Brdy, Středočeská pahorkatina (v pozadí) (6.8.2014)

Po chvíli rozhlížení pokračuji v ukrajování dalších kilometrů z táhlého stoupání. Projíždím obcí Křeč a kousek za obcí upoutává mou pozornost jakýsi památník u levého okraje silnice s vysochaným husitským kalichem na vrcholu. Slézám z kola a dovídám se, že se jedná o památník poslední husitské bitvy, která se v těchto místech odehrála 19. srpna 1435.
Vojsko husitských Táboritů se v tomto roce vydalo na pomoc Lomnici nad Lužnicí, která byla obléhána Oldřichem II. z Rožmberka. Lomnice byla důležitým opěrným bodem Táboritů a tak by její ztráta mohla činit potíže tehdy ještě radikálně husitskému Táboru. Na zpáteční cestě z obléhané Lomnice byli Táborité pronásledováni a vojsko Oldřicha II. (zřejmě posíleno o další oddíly z blízkého Choustníka) na nepřipravené husitské vojsko v těchto místech zaútočilo. Zřejmě vinou této nepřipravenosti a nesestavením husitské nejmocnější zbraně, totiž vozové hradby, byli Táborité v bitvě u Křeče poraženi. O pár měsíců později kapitulovala i Lomnice nad Lužnicí. Tím Tábor ztratil dominantní postavení v celém kraji, a jelikož už neměl vojsko, které by podnikalo útočné výpady do okolí, jeho suverenita utrpěla vážné trhliny. O dva roky později tedy Tábor přijal statut královského města, čímž částečně uznal autoritu českého krále Zikmunda Lucemburského. Následně, roku 1452 město ztratilo svou nezávislost úplně, když vysílené kapitulovalo před vojskem Jiřího z Poděbrad a uznalo jej za svého pána.

Památník poslední táborské bitvy u Křeče (6.8.2014)

Opouštím pro Tábor tak důležité místo a v nedaleké obci Střítež se na kótě 666 m.n.m dostávám na nejvyšší bod dnešního výletu a dost možná i na nejvyšší bod všech výletů na kole v tomto roce. Do Černovic, obce s nezaměnitelným kostelíkem, se odtud už jen vezu. Jsem na nejvzdálenějším místě dnešního výletu. Ideální čas pro krátký odpočinek. Odsud už se do Tábora budu jen vracet.

Černovice (6.8.2014)

Vyrážím po silnici č. 136 směrem na Tučapy, ze které však po chvíli sjíždím po značené cyklotrase CT 1183 přes Panské Mlýny na Hojovice. Cesta je zpočátku docela dobrá, čím blíž se však dostávám k Hojovicím, tím přibývá výmolů a záplat o různé tloušťce. To však ještě netuším, jaká „lahůdka“ mě zanedlouho čeká. Ale zpět do Hojovic. Silnice se s příjezdem do obce zlepšuje a rázem se ocitám na malebné návsi, tolik typické pro Jižní Čechy. Malý rybníček, tedy spíše požární nádrž uprostřed a v její těsné blízkosti památník věnovaný obětem 1. světové války s inspirativním epitafem.
Hrob v dáli - Nehostinná dálná cizí země kryje těla padlých bojovníků. Vděčnost vřelou zachová k nim české plémě.

Hojovice (6.8.2014)

Ještě chvilku pozoruji jak zřejmě místní obyvatel seče okolí památníku a pak pokračuji dál. Projíždím dalšími malebnými vískami Psárov a Tříklasovice, přičemž ve druhé jmenované začíná ona zmiňovaná lahůdka. Ta spočívá v kvalitě místní silnice, pokud se tomu tedy tak dá vůbec říkat. Výtlukům se nedá vyhnout ani jízdou v protisměru a silnice spíše připomíná asfaltové oraniště. Do asi 2,5 km vzdálené Předboře přijíždím rozklepaný jako sulc. Tuhle část trasy už nechci hezky dlouho ani vidět! Ještě jeden hezký výšlap a už jsem v obci Choustník. Škrábat se nahoru na hrad nemá smysl, protože před pár minutami skončila otevírací doba. A vidět zavřenou bránu po takovém trháku, který by mě čekal, netoužím. Takže alespoň letmý pohled z obce na vykukující zříceninu a pokračuji dál. Ve stoupání do Skopytců na chvíli sjíždím ze silnice na louku a kochám se krásnou krajinou na svahu nevýrazného vrchu Kutloch.

Svah vrchu Kutloch (6.8.2014)

Když nasedám zpátky na kolo, objevuje se několik desítek metrů za mnou další cyklista. Rozjezd do kopce s plným batohem na zádech jde ztěžka, ale ještě po průjezdu Skopytci mám neznámého závodníka stále za sebou. Těsně před vjezdem do obce Chabrovice se vyplatí udělat si krátkou odbočku doleva a následně v obci Krátošice první ulicí doprava k rozhledně Čermákův vrch u Krátošic. Tedy pokud se zrovna nehecujete se za vámi jedoucím cyklistou, kdo udrží déle rychlejší tempo. Rozhledna je poměrně nová, volně přístupná s hezkým výhledem do krajiny směrem k Plané nad Lužnicí, ale zejména na horu Choustník se zříceninou hradu na jeho vrcholu. Následující dvě přiložené fotografie rozhledny a rozhledu z ní pocházejí z 22. července 2010.

Rozhledna Čermákův vrch u Krátošic (22.7.2010)

Za Chabrovicemi se mění rozložení sil mých a za mnou jedoucího cyklisty, jeho silnička mě docela hladce předjíždí a následně si buduje velice solidní náskok. V Košicích to už už vypadá, že se mi úplně vzdálí z dohledu, když si vybírá jinou trasu, ovšem na konci obce už ho znovu identifikuji a smazávám jeho náskok. Při sjezdu k rybníku Koberný se chvíli držím v závěsu a téměř u rybníku ho nakonec předjíždím. To jsem si asi mohl odpustit, říkám si v duchu. Přeci jen na silničce se mu to jede snáz a navíc jede na lehko. Nicméně i přesto to nevzdávám a ve zběsilém tempu se škrábu na Strkov. S jazykem téměř na asfaltu se ohlížím, abych spatřil, jak se mě onen cyklista drží jak klíště a potutelně se směje, že se měl do strkovského kopce za koho zaháknout a nemusel to celé odšlapat sám. Jako vstřícné gesto mi přenechává první místo i při sjezdu do Plané nad Lužnicí, kde se na křižovatce každý vydáváme dál svou cestou. On na Ústrašice, já přes Sezimovo Ústí domů. Na ovále na Komoře si ještě poroučím půllitr Kofoly a pak už jen se ztuhlýma nohama vyšlápnu Údolku a jsem doma. Sláva nazdar výletu, nezmokl jsem, už jsem tu!