Není nikterak výjimečné, že se v okolí větších měst dají nalézt pozůstatky různých zámečků, tvrzí, pivovarů, venkovských usedlostí, či zaniklých hospodářských statků. O trochu větší vzácností by poté mohly být například cihelny, ale co teprv takové větrné mlýny? Těch je po naší krásné vlasti v různých stádiích dochovanosti evidováno pouhých 77 kusů! Z tohoto počtu pak zhruba tři čtvrtiny náleží do oblasti Moravy a většinu ze zbylé čtvrtiny najdeme v severnějších oblastech Čech. O to vzácnější je skutečnost, že jeden mohykán se nachází i v Jihočeském kraji a ještě k tomu v okrese Tábor. Jedním dechem je však potřeba dodat, že jeho stav jakémusi puncu výjimečnosti vůbec neodpovídá, jak si ostatně ukážeme na dalších řádcích aktuálních zápisků z cest.
Hlasivská alej (30.7.2015)
|
|---|
|
Ale hezky popořádku. Z Tábora se vydávám stejně jako při prčickém pochodu po cyklotrase 1177 na Jeníčkovu Lhotu a Podolí. Před Hlasivem však tentokrát odbočím vlevo a po stejné cyklotrase pokračuji nádhernou, téměř novou asfaltkou přes Starou Vožici do její (alespoň podle názvu) mladší sestřičky Mladé Vožice. Tady není od věci se na chvilku zastavit a prohlédnout si zdejší pamětihodnosti.
Jako první jistojistě upoutá pozornost gotická zvonice, někdy též označována jako solná věž. Objekt, patrně z období okolo roku 1425, byl vystavěn zřejmě jako náhrada za vožický hrad, který byl v tomto roce dobyt a zcela rozbořen. Kromě primární strážní a varovné funkce před případným požárem sloužilo spodní patro zvonice jako sklad soli, odtud pak označení solná věž. V těsné blízkosti zvonice se nachází barokní kostel sv. Martina z konce 18. století, postavený na místě kostelů starších. Zajímavě situovaný kostel je bohužel v letních měsících schovaný za zelenou hradbou okolních stromů a pořídit tak jeho fotografii na památku je doslova nadlidský úkol. Ovšem o co náročnější je nějak slušně uchopit kostel, o to fotogeničtější je zdejší fara. Původní dřevěný objekt byl za hraběte Františka Ferdinanda Küenburga, arcibiskupa pražského a majitele vožického panství v letech 1683-1690 zbourán a na jeho místě byla postavena nová, raně barokní zděná fara. Není náhodou, že se na této budově vyskytují podobně profilované šambrány okolo oken, jako u sousedícího zámku, neboť i ten byl v tomto období barokně přestavován. Za zmínku ještě stojí skutečnost, že na starých fotografiích má fara fasádu ve světle červeném odstínu, zámek v odstínu žlutém, avšak nyní je situace přesně opačná. Možná by bylo zajímavé zjistit kdo, nebo co za touto záměnou stojí.
Mladá Vožice, zvonice (vpravo), kostel sv. Martina (vlevo) (30.7.2015)
|
|---|
Mladá Vožice, fara č.p. 21 (30.7.2015)
|
|---|
Mladá Vožice, zámek (30.7.2015)
|
|---|
|
Jistě by stálo za to si jednotlivé objekty prohlédnout trochu detailněji, bohužel je však většina z nich veřejnosti nepřístupná a tak se musím spokojit jen s obhlídkou zvenčí. Také by nebylo špatné navštívit filiální kostel sv. Mikuláše na okraji obce, kapli Nanebevzetí Panny Marie na místě původního vožického hradu nebo nedalekou zříceninu hradu Šelmberka, tam už jsem pěkných pár let nebyl. Dnes mám však namířeno na opačnou stranu a tak se vydávám zpět na jih a u hostince Na Růžku odbočuji po cyklotrase 1172 směrem na Janov. Silnička mě po chvilce přivádí k Obecnímu, nebo chcete-li Žahourovu mlýnu. Jedná se o dosud funkční (!) vodní mlýn na říčce Blanici s dochovaným původním technologickým vybavením a mnoha zajímavými architektonickými prvky, zasazený v malebné krajině. Skoro jak v pohádkách pana Trošky. No, posuďte sami.
Mladá Vožice, Žahourův mlýn (30.7.2015)
|
|---|
|
Za Obecním rybníkem odbočuji doprava a začínám pozvolna stoupat po krásné asfaltce, jako stvořené pro silniční cyklistiku. K dnešnímu hlavnímu cíli to mám ještě asi 150 výškových metrů, k nejvyššímu bodu na trase necelých 250. A i když se k hlavnímu cíli každým šlápnutím do pedálů nezadržitelně přibližuji, udělám si ještě jednu malou zajížďku. Za autobusovou zastávkou v Ústějově (vlastně jsou to jen dvě usedlosti) odbočuji pro změnu doleva a měním tak pohodlnou asfaltku za zarostlou polní cestu. Po pravé straně se za elektrickým ohradníkem líně pase stádo krav a jen jedno tele si se zájmem prohlíží nově příchozího. Po asi 300 metrech se ocitám v terénním sedýlku pod Hadí horou s nádherným výhledem do krajiny, zejména směrem k Mladé Vožici. Stojí tu také kaple Panny Marie z roku 1812, jakých je po naší krásné vlasti nespočet (také k založení této se váže pověst o nemocné dívce, uzdravené obrázkem Panny Marie) a pak také jeden památný strom. Ústějovská lípa, jejíž stáří se odhaduje na více jak 300 let, se dokonce v roce 2005 umístila na 3. místě v celostátní anketě Strom roku. Ještě před rokem 1942 míval strom kmen o obvodu přesahující 5 metrů, pak byl ale ve vichřici rozlomen a povalen. Dnes tu však z jeho původního kmene vyrůstá strom nový a dokonce i několik nových odmladků, dohromady utvářejících zajímavou podívanou.
Ústějovská kaplička (30.7.2015)
|
|---|
Ústějovská lípa (30.7.2015)
|
|---|
|
Lavička u kapličky přímo vybízí ke chvilce zastavení v odpoledním sluníčku. Ale ještě o něco silnější je prožitek genia loci z trávy kousek za kapličkou. Na jednu stranu výhled na Vožici, na stranu druhou pohled do nekonečné zeleně luk s pasoucím se stádem krav a remízků prolínajících se s blankytem klenby nebeské. A tomu všemu dominuje dnes zalesněný vrch Větrák, hlavní cíl dnešního výletu. Už se mi ani jinam nechce, tady jsem plně spokojen. Přesto mi ten zvídavý kousek duše nedá pokoj, takže se stejně za chvilku zvednu a nabit novou energií se pomalu vydávám vstříc tomuto kopci s příznačným názvem. Mělo by se na něm totiž nacházet torzo větrného mlýna.
Vrch Větrák (600 m.n.m.) (30.7.2015)
|
|---|
|
Od kapličky tedy sjíždím zpět na asfaltku a nabírám směr Radvanov, který je odtud co by kamenem dohodil. Za cedulí označující začátek obce se vydávám ostře doleva polní cestou podél zámecké zdi, která by měla vést k vysílači na vrchu Větrák. No, cestou... spíš necestou. Po volném ostrém kamení se jet nedá, hustou půlmetrovou travou mezi vyjetými kolejemi také ne, tak kolo tlačím vedle sebe, snažíce se vyhnout tomu pralesu přerůstajícímu sem ze zámeckého areálu. Už jen pár metrů a budu nahoře, alespoň v to doufám. Jenže ouha! K vysílači ještě dobrých pár metrů chybí, přesto nedobrovolně zastavuji, neboť je přes cestu natažený elektrický ohradník a za ním cesta dočista mizí. Chvíli nevěřím svým vlastním očím, že bych snad měl vzdát výlet za větrným mlýnem pár desítek metrů od něj kvůli elektrickému ohradníku? To rozhodně ne, trocha adrenalinu za vytoužený cíl určitě stojí! Takže přimykám kolo k trochu pochybnému sloupku ohrady a už se plazím pod lankem, očekávajíce každou chvíli ránu do zad. Tentokrát to nějakým zázračným způsobem vyšlo i bez rány, jenže zdaleka nemám vyhráno. Teď když jsem vlastně ve výběhu bych tu velice nerad stanul tváří v tvář nějakému vedrem znechucenému býkovi ze stáda, které jsem míjel u ústějovské kapličky. Za neustálého rozhlížení se do všech stran mířím k hranici lesa, odkud jsou nádherné zpětné pohledy do kraje.
Vrch Větrák, pohled na Mladovožicko (30.7.2015)
|
|---|
|
Od radiotelekomunikačního vysílače vede do lesa zřetelná vyšlapaná pěšina. Již po pár krocích se přede mnou rýsuje silueta bývalého větrného mlýna a tak se, v naději, že do lesa se za mnou krávy nevydají, nechávám atmosférou této stavby zcela pohltit. Dnes už je z mlýna holandského typu bohužel jen zbídačené torzo obvodových zdí, na kterém lze dokladovat leda to, jak tyto pozoruhodné technické skvosty zůstávají stále na samém okraji zájmu společnosti. Místo moukou či olejem vonícího interiéru jen zelená džungle náletových keřů a stromů, zřícená nebo rozebraná nadpraží otvorů a zcela chybějící zastřešení. A s každou další zimou tu zub času zanechává stále výraznější otisk. Důležité je zmínit, že do dnešního stavu se objekt nedostal ze dne na den, ale postupně chátrá pravděpodobně již od roku 1848, kdy v něm byl vlivem intrik sousedních mlynářů zastaven provoz. Alespoň tak popisuje příčinu zániku mlýna web Povětrník.cz, zabývající se touto problematikou. Kompletní článek popisující tento mlýn je možné najít na následujícím ODKAZU.
Zřícenina větrného mlýna v Radvanově (30.7.2015)
|
|---|
Zřícenina větrného mlýna v Radvanově (30.7.2015)
|
|---|
|
Nebývá úplně zvykem, abych text prokládal důležitými sděleními, nicméně tato situace si přesně takové sdělení žádá. Po krátké úvaze na místě a následně i po důkladnějším rozboru po výletě mi současný tristní stav objektu takříkajíc nedal spát a duše budoucího stavebního inženýra se zaměřením na památkovou péči mi nedovolila nad věcí jen bezvýznamně mávnout rukou. Proto se zrodil nápad vdechnout stavbě nový život, nebo jí alespoň vyrvat ze spárů nemilosrdného osudu a pro začátek zastavit její další chátrání. Jenže takový úkol je pro jedince doslova donquijotským bojem s větrnými mlýny a proto vyzývám všechny se stejnou myšlenkou a ochotou přispět svou troškou do mlýna, aby mě kontaktovali. Vždyť podpořit takovou myšlenku neznamená jen zachránit nějakou obyčejnou stavbu, ale především pochopit historické souvislosti jejího vzniku a utvořit si vztah k památkám obecně. Najde se tedy někdo, komu není stav bývalého větrného mlýna v Radvanově lhostejný?
Po obhlídce mlýna se vydávám na zpáteční cestu. Elektrický ohradník znovu překonávám bez větší újmy a dokonce i bicykl je na svém místě, takže hurá z kopce na hlavní silnici. Ta samotnou obec Radvanov trochu obchází, ale byla by veliká škoda zanechat zdejší klenoty bez povšimnutí, bez jediného zastavení. Kromě nepřístupného zámku z počátku 18. století a malebných vesnických domů z počátku 20. století stojí za povšimnutí zejména areál chátrajícího velkostatku, respektive hospodářského dvora. Ten je připomínán již v polovině 15. století, jako sídlo Litvína z Radvanova. Zřejmě po dostavbě sousedního zámku bylo dvoru uděleno právo vařit pivo, které se zde vařilo necelých 200 let až do roku 1924. V zatím neurčeném časovém období pak ke dvoru přibyl ještě jeden provoz. Asi 25 metrů vysoký cihelný komín, dominanta obce, dává tušit, že část hospodářského dvora sloužila také jako cihelna. To se záhy potvrzuje při pohledu na štíty objektů, zdobené speciálními cihelnými tvarovkami. Po jakou dobu však byla cihelna v provozu je takto od boku téměř nemožné určit. Zcela určitě by se na tomto areálu do sytosti vyřádil nejeden stavební historik a jistě by závěry z takového průzkumu byly velmi poučné. Tak třeba se časem dočkáme stejně jako se dočkala opravy severozápadní část dvora.
Radvanov (30.7.2015)
|
|---|
Radvanov, jihozápadní část dvora (30.7.2015)
|
|---|
Radvanov, bývalá cihelna (30.7.2015)
|
|---|
Radvanov, štít jednoho z objektů dvora (30.7.2015)
|
|---|
Radvanov, opravená severozápadní část dvora (30.7.2015)
|
|---|
|
Tady bych dokázal bloumat celé hodiny, ale protože je čas neúprosný, vydávám se pomalu k domovu. Cesta je teď dost zvlněná, naštěstí ale vede po krásné asfaltce, takže si to uháním dál po cyklotrase 1172 přes Obec Rodná a Blanička. Mimochodem asi jeden kilometr jižně od druhé jmenované se v lese na svahu vrchu Batkovy nachází pramen Vlašimské Blanice, levostranného přítoku řeky Sázavy. V Pohnání míjím nově opravený kostel sv. Prokopa, v Pohnánci jen skromnou kapličku a čeká mě poslední dnešní kopeček ke statku a bývalé tvrzi Polánka. Odtud je to až do Chýnova zhruba pět kilometrů jen z kopce.
Radvanov, pohled na Vlašimskou pahorkatinu (30.7.2015)
|
|---|
Pohnání, kostel sv. Prokopa (30.7.2015)
|
|---|
|
Jedna z prvních budov, která mě po příjezdu do Chýnova vítá je objekt škrobárny s charakteristicky vychýleným komínem. Závod dodnes vyrábí bramborový škrob, tolik potřebnou surovinu v rozličných hospodářských odvětvích. Ale ta nostalgie, když jsem tudy jako malý špunt chodíval s rodiči od vlaku za babičkou. Bohužel jsou ty časy pryč, ale tohle místo má pro mě zvláštní kouzlo i po tolika letech. Ten strašný puch, který se odtud linul a který jsem neměl nikdy rád, jako bych cítil ještě dnes.
Chýnov, škrobárna (30.7.2015)
|
|---|
|
Po dalších několika stech metrech se konečně dostávám na chýnovské náměstí. Udržovaný parčík před základní školou přímo vybízí k oddechu, nicméně tuto možnost ponechávám stranou a mířím rovnou do trochu zastrčeného jižního cípu náměstí ke kostelu Nejsvětější Trojice. A zrovna jsem trefil čas, kdy se začínají scházet lidé k pravidelné čtvrteční bohoslužbě, takže je kostel otevřený. Ač bezvěrec, chovám k těmto místům úctu, tím spíš v době náboženských obřadů, takže dovnitř nahlédnu jen od vchodu (přeci jen není sportovní oděv ke vstupu dovnitř vhodný) a dál se kochám jen zvenku.
Naproti kostelu se přes silnici nachází pro nezasvěceného člověka jen jakási ruina, která by se měla co nejdříve zbourat. Neukvapujme se ovšem s předčasným soudem, a to platí nejen v tomto případě. Jedná se totiž o bývalý pivovar, založený v roce 1581 jako součást chýnovského zámku (dnes domov pro seniory). Ještě v roce 1948 se uvádí, že pivovar vařil přes 5000 hl piva ročně. Poté byl však znárodněn, několik let sloužil jako sklad piva třeboňského a v 70. let se z jeho prostor staly sklady a kanceláře JZD. Dnes má objekt nového majitele a tak se snad komín, na kterém každé léto s oblibou hnízdili čápi, nedočká časů, kdy by z něj měla zbýt jen hromádka prachu.
Chýnov, kostel Nejsvětější Trojice (30.7.2015)
|
|---|
Chýnov, Schwarzenberský pivovar (30.7.2015)
|
|---|
|
|
A protože už se pomalu blíží klekání, je nejvyšší čas vyrazit k domovu. Tentokráte volím o trochu pohodlnější trasu přes Turovec, kde se ještě chvilku zastavuji s pohledem na kapličku sv. Jana Nepomuckého zalitou dnešními posledními slunečními paprsky.
Turovec, kaple sv. Jana Nepomuckého (30.7.2015)
|
|---|
|
