Česká Sibiř - kraj na jednu stranu mrazivý, plně věrný svému jménu, na druhý pohled pak pohádkově krásný, až zrak přechází. A přesně takový je i dnes. Obloha bez mráčku, teplota hluboko pod bodem mrazu, sněhové podmínky ideální a tak nezbývá nic jiného než omést pavučiny z běžkařských prkýnek a vydat se do bílé stopy. Byl by hřích takové podmínky nevyužít a válet se doma za pecí.
Na odpolední sklouznutí se nevydávám přímo z Tábora, ale ze Střezimíře. Jednak proto, že je to odtud na strojově upravované okruhy napříč regionem České Sibiře podstatně blíže, za druhé proto, že tohle výchozí místo není tak masově využívané jako například hlavní výchoziště na parkovišti v Libenicích. A taky se sem dá poměrně pohodlně dopravit vlakem - a to jak ve směru od Tábora, tak i ve směru od Benešova.
Ze Střezimíře vede upravená stopa dvěma směry. Jedním na Větrov a dále na Libenice, druhým na Borotín. Tím se vydávám i já. Stopa je od skútru upravená sice jen na klasiku, ale je pěkně tvrdá, bez vystupujícího podkladu, takže v obloucích hezky vede lyže a jede se v ní jedna báseň. Zvlášť když je úsek do Nové Střezimíře téměř celý z mírného kopečka a člověk se nemusí nijak zvlášť namáhat.
Střezimíř (21.1.2017)
|
|---|
Střezimíř, kaplička (21.1.2017)
|
|---|
Střezimíř, výhled do krajiny od kapličky (21.1.2017)
|
|---|
Nová Střezimíř, pohled zpět ke Střezimíři (21.1.2017)
|
|---|
|
U Nové Střezimíře počáteční idylka končí. Dostávám se na křižovatku stop, která není označena ani žádnými směrovkami, natož aby byla zanesena v mapě. Inu, začínám chápat upozornění na webových stránkách, že zákres stop v mapách je pouze orientační, skutečný průběh stop se může lišit dle aktuálních podmínek. Kudy dál mi tedy musí poradit až dvě slečny, přijíždějící od Mezna. Po zasněžené silničce tedy projíždím osadou a u rybníka se napojuji na správnou stopu lesem k Borotínu. Kousek za lesem na dnešní lyžaře čeká poněkud nemilé překvapení. Nějakému pěšákovi se stopa líbila natolik, že si v ní prostě musel zadupat. I když se k ní musel evidentně brodit ne zrovna mělkými závějemi. Bych těmhle takytáborníkům bez pardónu lámal končetiny. Něco takového přece nemůže udělat normálně smýšlející člověk, ne?
Uklidňuje mě až mírné stoupání a věž borotínského kostel, vykukující zpoza kopce. Jenže je tu další neoznačené rozcestí a protože se tentokrát rozhoduji špatně, ocitám se náhle u čerpací stanice. Tady sice jeden ukazatel je z let minulých je, ale ukazuje ke Střezimíři a odtud jsem zrovna přijel, takže je mi trochu k ničemu. A stopa nikde. Podél silnice se tedy přes zaváté meze vracím asi 100 metrů zpátky a ve stopě, kterou jsem považoval za odbočku na Libenice se následně dostávám ke kýženému rozcestí Borotín-sever. Odtud vede rolbou upravená stopa do Libenic a na druhou stranu do Nového Kostelce a dál na Tábor, případně do Jistebnice. Vydávám se směrem na Nový Kostelec, ale po pár desítkách metrů se vzhledem k pokročilému času a ne úplně dobré kondičce otáčím a vracím se zpět k rozcestí. Oběhnout okruh přes Kostelec, Křivošín a Libenice bych do tmy určitě nezvládl, takže si cestu zkrátím, Kostelec a Křivošín vynechám a z Borotína se do Libenic vydám přímo.
Borotín, cesta ke Kostelci, pohled na vrch Dehetník (21.1.2017)
|
|---|
|
Stopa upravená od rolby je zpočátku sice trochu pomalejší, ale na to, že nejsme na horách, stále velmi kvalitně upravená. Ovšem, čím více se přibližuji k Boratkovu, tím kvalita stop na klasiku značně klesá. V některých úsecích natolik, že se jedná spíše o stopu z bláta a dlouhé desítky metrů je tedy zhola nemožné v ní jet. Manšestr je naštěstí kvalitní v celé ploše, takže je alespoň dostatek prostoru špatná místa objet. Ještě před Boratkov mě mírný kopeček donutí vyzout lyže a trochu je přimazat, to pravé stoupání však začíná až u samoty Mlýnec. Že to nebude žádná legrace je jasné už při letmém pohledu vzhůru, takže i tady se nechávám předejít ostatními lyžaři, sundavám lyže a nešetříce voskem řádně potahuji skluznici. O pár chvil později, kdy vesele (chápej v rámci možností s jazykem u země) předbíhám ty samé lyžaře, kterým jsem před chvílí dával pár minut náskok a kteří se teď v kopci trápí stromečkováním, se tahle strategie ukazuje jako velmi vydařená.
Borotín-sever, směrem k Libenicím (21.1.2017)
|
|---|
Borotín-sever, směrem k Libenicím (21.1.2017)
|
|---|
|
Upřímně řečeno, před Libenicemi už toho mám plné kecky. Nějak jsem po dlouhé době bez sněhu tomuto typu námahy odvykl. Na pohodě mi nepřidává ani fakt, že už se sluníčko sklání za obzor, v termosce zbývá poslední doušek čaje a před sebou přitom mám současným tempem ještě dobře půlhodinky cesty do Střezimíře. Když to dobře půjde. A ono se to jak na potvoru nedaří. Od libenického parkoviště se totiž vydávám podél silnice vyšlapanou stopou v domnění, že za chvilku už přece začne stopa protažená skútrem. Ta se ovšem neobjevuje. Ve skutečnosti totiž vede na druhé straně silnice, pár desítek metrů severněji, což se ovšem dozvídám až večer v teple domova. Místo toho i hezky prošlapaná a takhle k večeru, kdy do ní nesvítí sluníčko i rychlá stopa u kapličky nad Střezimíří končí. No a co teď? Prošlapávat novou stopu ku Střezimíři se mi v hlubokém sněhu moc nechce, hledat stopu od skútru to bych se taky nemusel do tmy vrátit, tak zbývá jen jediné - hodit lyže na ramena a poslední dva kilometry k vlakovému nádraží ve Střezimíři dojít po silnici pěšky. A doufat, že si na zledovatělé vozovce v lyžákách nenamelu ústa. A perlička na závěr? Na nádraží přicházím přesně včas. Tedy přesně v ten moment, kdy koncová světla osobáku do Tábora pomalu mizí v dáli. Ještě, že jsem tu dneska gumokolem. :))
Česká Sibiř, stoupání před Sychrovem (21.1.2017)
|
|---|
Česká Sibiř, stoupání před Sychrovem (21.1.2017)
|
|---|
Česká Sibiř, mezi Sychrovem a Libenicemi (21.1.2017)
|
|---|
Česká Sibiř, mezi Sychrovem a Libenicemi (21.1.2017)
|
|---|
Česká Sibiř, zapadající slunce mezi Sychrovem a Libenicemi (21.1.2017)
|
|---|
Česká Sibiř, zapadající Slunce mezi Sychrovem a Libenicemi (21.1.2017)
|
|---|
|
Poznámka na úplný závěr. Běžkařské trasy v oblasti Čertova břemene, resp. České Sibiře, patří spolu s trasami v oblasti Polánky na sever od Chýnova k tomu nejlepšímu co zdejší region může nabídnout. Na některých úsecích České Sibiře se ovšem připravte na četná místa s blátem ve stopě, stopy přerušené kolejemi od traktorů (a to zejména ve sjezdech, kde byste zrovna uvítali aby vás stopa nepustila) a dále pak na různé elektrické ohradníky, přechody přes některé obce a podobné chuťovky, které dokáží od jinak hezkých tras vcelku spolehlivě odradit. Opravdu nejhorší je ale vskutku otřesné značení, respektive jeho úplná absence v některých částech a v některých případech i velké odchylky skutečné polohy stop od oficiálních materiálů. I přes všechny tyto neduhy je potřeba vyzdvihnout tuto z velké části dobrovolnickou činnost, která činí v úchvatné krajině České Sibiře radost nejednomu příznivci bílé stopy.
|
