Nazítří ráno vstáváme poměrně časně. Honza totiž jede hrát někam k České Lípě (pokud si teda ještě dobře pamatuji), takže je budíček k šesté hodině. Upřímně řečeno jsem za to i na jednu stranu rád, alespoň nebudu na cestě v časovém presu a budu moci do sytosti vychutnávat okolní krajinu. Jestli tedy bude co vychutnávat. Počasí se od večera zásadně změnilo a po okolních kopcích se povalují celé zástupy neprostupné šedi. Přesto se chvíli po sedmé vydávám na cestu. Jenže přimět nohy aby už takhle od rána poslušně ukrajovaly metry ze stále stoupající silnice není vůbec jednoduché. K tomu opět špatně řadím rychlostní stupeň a tak se řetěz rázem ocitá mimo ozubená kolečka. Teda, že přijde první krize už takhle brzy, to jsem skutečně nečekal. Na chvilku tedy zastavuji v místech, kde se oblouk železniční tratě přimyká k silnici, abych řetěz nasadil a setřásl ze sebe to divné rozpoložení. Když se trochu uklidním, nasedám znovu na kolo a pokračuji dál po cyklotrase CT 21. Je to ovšem pořád bída, nohy jsou ztuhlé a tak je následující kilometr na Křižanské sedlo hotové peklo. Tady odbočuji ze silnice doleva na CT 3007, též značenou jako Hřebenovka, která by mě měla dovést až pod vrchol Ještědu. K němu je ale stále ještě daleko a hlavně stále ještě dost vysoko. Vždyť jsem zatím nastoupal necelých 200 metrů a ještě přes 400 mi jich na vrchol zbývá.
Průsek u Křižanského sedla, pohled na Ralskou pahorkatinu (5.8.2015)
|
|---|
|
Se změnou cyklotrasy se mění i charakter cesty. Nyní krásná lesní mlatovo-asfaltová cesta vede téměř po vrstevnici a skrz několik průseků u Křižanského sedla se z ní naskýtají vcelku hezké pohledy do oblasti Ralské pahorkatiny a České tabule. Škoda jen, že dalekým pohledům brání oblačnost, která se sem od severu nasouvá. Siluety majestátních velikánů tohoto kraje, například Ralska, tedy bohužel spíše jen tuším v dalekém oparu, než že bych je zřetelně viděl. Ale aspoň že tak, ještě před pár desítkami minut to na druhé straně hřbetu vypadalo o mnoho chmurněji. Výhledy mizí za vzrostlými stromy, nohy se pomalu dostávají do tempa, sice nijak oslňujícího, přesto se najednou jede o mnoho lépe. Jen na chvilku zastavuji před odbočkou na Dánské kameny. To když si chci prohlédnout srnku, která se rozhodla pár metrů přede mnou přejít přes cestu.
Za nedlouho už se však ocitám v Tetřevím sedle, turistům spíše známém jako Výpřež, jež je významnou turistickou křižovatkou. Jak už vžitý název napovídá, kdysi se tu vypřahala koňská spřežení, která vypomáhala převést vozy přes sedlo přes nějž vedla důležitá obchodní stezka. Dnes koňská stání nahradilo jedno ze dvou záchytných parkovišť pro motorizované turisty, kteří se odtud mohou vydat do osmi směrů po šesti turisticky značených trasách, dvou naučných stezkách, třech lyžařských trasách, či dvou cyklotrasách. V tuhle ranní hodinu je tu překvapivě zcela liduprázdno. Mně to ale nijak nevadí, naopak jsem rád, že se mi nikdo neplete pod kola. Krásná asfaltka se začíná opět pozvolna zvedat k závěrečnému výšlapu na vrchol Ještědu. Z mlhy se v protisměru noří jen několik silničních cyklistů a mně začíná být jasné, že dneska to s výhledy z vrcholu nebude žádná sláva. Obtáčím se okolo Vířivých kamenů, skupiny skalek pojmenovaných podle nejvýznamějších alpských vrcholů. S každým nastoupaným metrem se viditelnost znatelně snižuje. U Ještědky, horské chaty a druhého záchytného parkoviště těsně pod vrcholem, je vidět sotva 100 metrů před sebe a začíná poměrně solidně foukat. Ale takový kousek od vrcholu už mě nemůže nic zastavit, už jen pro ten slastný pocit dobytí další české tisícovky. Za chvíli už podjíždím konečnou stanici lanovky a po několika dalších metrech už mě konečně vítá samotný vrchol. Jenom, hernajs, kde je ten vysílač? Oblačnost je tady tak hustá, že dohlédnout dál než na úroveň vstupu do objektu je vskutku nemožné.
Ještěd (1012 m.n.m.), vysílač v proměnách oblačnosti (zleva 9:00, 9:15, 9:40, 9:50) (5.8.2015)
|
|---|
|
Navíc to tu opravdu hezky fouká a v triku, které by se dalo ždímat je tady velice nepříjemno. Lovím tedy v batohu oděv náhradní a navlékám i mikinu. Vypadá to, že jsem tu jediná živá duše široko daleko. Z vyhlídkové terasy není vidět zhola nic, stejně tak od vrcholového kříže směrem k Liberci se táhne jen neprostupné mlíko. Tak se alespoň zatím podívám dovnitř jedné z nejúchvatnějších staveb Česka a budu doufat, že se zatím oblačnost alespoň trochu rozežene.
O stavbě samotné už bylo napsáno nesčetně vět v mnohem fundovanější literatuře, než je tento web, přesto si několik základních dat nemohu odpustit. Objekt ve tvaru rotačního hyperboloidu byl vystavěn v letech 1966-1973 na místě původní Rohanovy chaty a horského hotelu, jejichž prostory v letech 1963 a 1964 vyhořely. Svým unikátním návrhem architekta Karla Hubáčka a řešením statiků Zdeňka Patrmana a Zdeňka Zachaře ze sdružení SIAL (Sdružení Inženýrů a Architektů Liberec) získala stavba, resp. její architekt (jako jediný čechoslovák) prestižní mezinárodní Perretovu cenu za souznění vysílače s okolní přírodou a zejména za progresivní technické řešení stavby. Toho je docíleno na svou dobu velmi moderním konstrukčním principem, kdy je v podstatě většina objektu zavěšena na středovém, téměř neviditelném, železobetonovém a předepnutém sklolaminátovém tubusu. Za zmínku také stojí některé inovativní technologie, například československý patent statika Zdeňka Patrmana - 800 kg vážící kyvadlo tlumící dynamické účinky větru umístěné ve vrcholu věže, nenápadné sněholamy po obvodu pláště, či samotné skloubení technického a společenského zařízení, kdy spolu pod jedním pláštěm v harmonii kooperují prostory televizního přenosového sálu, restaurace, hotelu, anténních systémů a ostatních technických zařízení zajištujících bezproblémový chod stavby.
Hotel Ještěd, interiér restaurace (5.8.2015)
|
|---|
Ještěd (1012 m.n.m.), Dítě z Marsu (5.8.2015)
|
|---|
|
Dost už ale bylo technických popisů, do restaurace se skrz mraky prodírají sluneční paprsky, tak ještě koupit turistickou známku, pohled na památku a zpátky na vyhlídkovou terasu. Kromě samotného vysílače, který se po té zhruba půlhodince vyloupl z mraků, se otevírají také úžasné pohledy na jih. Viditelnost dnes sice není úplně nejlepší, ale i tak stál ten hodinový, přes deset kilometrů dlouhý výšlap z Kryštofova Údolí s převýšením přes 600 metrů za to. Báječná odměna za tu námahu, i přesto, že je stěží vidět i silueta Ralska, vzdáleného odsud pouhých 15 km vzdušnou čarou. Věřím, že za příznivých podmínek odsud musí být krásně vidět celé České středohoří, Kokořínsko a snad i kousek Českého ráje.
Jakoby ten záchvěv slunečného počasí vytáhl do přírody i všechny ty lanovkáře, srabácky přepravující kolo v kabince nejstarší funkční lanové dráhy v České republice, aby se pak mohli před ostatními vytahovat jak byli na kole na Ještědu. Ne, nezlobím se na ně, každého věc, ale v duchu se hlasitě směju a jsem na sebe pyšný, že se mi vrchol podařilo zdolat vlastními silami. Možná ten uspokojivý pocit radosti z posunutí svých hranic o kousek dál také znáte.
A protože už to tu lehce začíná připomínat lidské mraveniště, tak ještě rychle doplnit zásoby tekutin, cvaknout nezbytnou vrcholovku a můžu se vydat zas o kousek dále.
Ještěd (1012 m.n.m.), pohled na Ralskou pahorkatinu (5.8.2015)
|
|---|
Ještěd (1012 m.n.m.), pohled na Ralskou pahorkatinu (5.8.2015)
|
|---|
Ještěd (1012 m.n.m.) (5.8.2015)
|
|---|
|
Jak lákavé by teď bylo nechat se vézt po krásné asfaltce z kopce dolů až na samé úpatí Ještědu, například do Liberce, nebo do 15 km vzdáleného Českého Dubu, či do Osečné k prameni řeky Ploučnice. Můj dnešní plán je však trochu jiný a tak se hned u horské chaty Ještědky, bývalé ubytovny pro stavební dělníky pracující na stavbě ještědského vysílače, vydávám mírně vpravo směrem na Pláně pod Ještědem. Zpočátku prašná cesta nastoupá jen pár metrů, záhy však už utíká leckdy poněkud prudšími sjezdy plnými výmolů a ostrého štěrku. Snad i proto jsou na každém rohu varovné značky oznamující nebezpečné klesání. V jednom takovém sjezdu, plně soustředěn na stav cesty, míjím bez povšimnutí i cedulku průchodu 15. poledníku Ještědským hřebenem. Čert to vem, kvůli jedné cedulce se vracet nebudu, zvlášť když už jsem na Pláních.
Nachází se tu hezká horská chalupa, kousek od ní několik sjezdovek a za příznivého počasí by tu mohly být hezké výhledy na již tolikrát zmiňovanou Ralskou pahorkatinu. Je tu hezky, klid. Na zápraží dopadají příjemné sluneční paprsky a člověku se odtud nechce pryč. Jak by bylo krásné strávit tu alespoň týden. Ještěd na dosah ruky, krásná okolní krajina, čerstvý vzduch a hlavně plno možností kam se odtud vydat na pěší výlet. Podobně jako tomu bylo na Výpřeži, i zde leží jedna z nejdůležitějších turistických křižovatek v oblasti, takže o zajímavé cíle rozhodně není nouze. Leč dnes se tu můžu zdržet jen krátce, ještě mě čeká hezký kousek cesty. Tak snad někdy příště.
Chata Pláně pod Ještědem (5.8.2015)
|
|---|
Památník tábora lidu na Pláních (5.8.2015)
|
|---|
|
Dále se cyklotrasa CT 3007 noří do hustého lesa a když řeknu dokonce do pralesa, nebudu zas tak daleko od pravdy. Od roku 2004 se totiž v této oblasti, nazývané Nový prales, snaží Společnost přátel přírody Čmelák obnovit původní vegetaci a bojem proti necitlivě vysázeným smrkovým monokulturám přírodě navrátit její původní charakter. Místy je spíše turistická cesta pro cyklisty zpestřena techničtějšími pasážemi, místy se povrch hodí spíše pro horská kola, ale vesměs je to příjemná lesní cesta. Nedaleko od Plání se na jedné mýtince nachází památník, připomínající, že se zde 7. srpna 1870 uskutečnil mohutný tábor lidu (v dostupné literatuře se hovoří až o 30 tisících lidech), jež měl za cíl bojovat za práva dělníků pracujících v okolních městech v rozličných odvětvích bouřlivě se rozvíjející průmyslové výroby.
Hned jak se cesta vynoří z lesa, je dobré se u prvních stavení držet vlevo, neboť je tu značení trochu zakryté okolní vegetací a na první pohled není skoro vidět. Pak už následuje klidný kousek cesty vlnící se po zdejších loukách s nádhernými výhledy do kraje. A zdá se, že se viditelnost zásadně zlepšila. Je odtud vidět dokonce až na Bezděz, jeden z cílů mého loňského putování Českou tabulí. Takhle z dálky je dvojice vrcholů Velkého a Malého Bezdězu nezaměnitelným orientačním bodem. Za rozcestím a hostincem U Šámalů se ještě chvilku zastavuji u kamenného stolce a pak dál sestupuji na výškovou kótu 700 m.n.m. na rozcestí Rašovský hřbet.
Na Prosečských horách, pohled k České tabuli (5.8.2015)
|
|---|
Rozcestí U Šámalů, kamenný stolec (5.8.2015)
|
|---|
Rozcestí U Šámalů (5.8.2015)
|
|---|
Rozcestí U Šámalů (5.8.2015)
|
|---|
Rašovský hřbet, pohled na Jičínskou pahorkatinu (5.8.2015)
|
|---|
|
Tady se cyklotrasa CT 3007 a Hřebenovka rozdělují. Zatímco CT 3007 se přimyká k modré turistické značce a vede po trochu horší luční stezce až k rozhledně Rašovka, Hřebenovka si volí za parťáka zelené turistické značení a dál se vine po hezké zpevněné cestě. Opodál však jakoby končí uprostřed louky, nicméně ve skutečnosti přes louku přechází bez náznaku jakékoliv pěšiny až se dostane k asfaltové silnici. Tady se spojí s CT 14 a doleva, společně s ní, prochází osadou Rašovka až k již zmíněné rozhledně. K rozhledně náleží i restaurace V Trnčí, dnes však mám štěstí. Na dveřích již z dálky svítí cedulka s nápisem „Z provozních důvodů dnes zavřeno.“ Nedá se nic dělat, objekt alespoň obcházím dokola jako mlsný kocour a pak na chvilku usedám na mezi na protější straně silnice.
Jsem trochu zmaten, dál bych se měl vydat po cyklotrase 3007A, nicméně na směrových šipkách zdejších rozcestníků je uvedena jen CT 14. A ani papírová mapa o žádné takové trase neví. Naštěstí je můj plánovaný směr totožný s vedením modrého turistického značení, takže se vydávám po něm a po chvíli klesání už mě neomylně vítá Rašovské sedlo.
Rozhledna Rašovka (610 m.n.m.) (5.8.2015)
|
|---|
Rašovské sedlo, pohled k Liberci (5.8.2015)
|
|---|
|
Většinou mám rád, když cesta pozvolna klesá, ne však v takových případech jako je tento. Už cestou do Rašovského sedla se otvírají krásné výhledy na Liberec a také na mohutný zalesněný vrch ze kterého vykukuje konstrukce vysílače. Není nejmenších pochyb, že se jedná o Javorník. Jenže není úplně nejpovzbudivější vidět jak s každým dalším sestoupaným metrem kopec roste a roste.
Za Rašovským sedlem se pěšina ohýbá doprava na čerstvě posečenou louku. A přesně kolmo na všechny vrstevnice. Trochu se mi to nezdá, ale jdou tam nějací pochodníci, tak je to zřejmě správně. (Až doma nad mapou zjišťuji, že jde jen o jakousi zkratku a modrá turistická cesta vede dál podél meze.) Kopec je to nicméně opravdu výživný, už kousek za polovinou mi ani nejlehčí převod 1-1 nestačí a tak rochu nedobrovolně slézám z kola. A abych přeci jen nevzbudil posměch blížících se pěších turistů, předstírám jak mě uchvátila okolní krajina (což je ostatně pravda) a pro jistotu ještě pořizuji fotodokumentaci se zpětným pohledem na vrchol Ještědu, místo, odkud jsem ještě před hodinkou koukal na okolní kopce z výšky.
Rašovské sedlo, vlevo rozhledna Rašovka, vpravo Javorník, v pozadí Liberec (5.8.2015)
|
|---|
Rašovské sedlo, zpětný pohled k Rašovce a Ještědu (5.8.2015)
|
|---|
|
|
Konečně jsem nahoře. Pot ze mě stéká v provazcích, jak kdybych právě vylezl z rybníku, ale cíl je na dosah. Ještě pár techničtějších kamenitých pasáží v lesíku a už se přede mnou otevírá planina s dechberoucími výhledy na Liberec, Šimonovice, Jeřmanice, Císařský kámen a téměř celé Jizerské hory. Kousek opodál se pak nachází Javornická kaple a od ní vede asfaltová cesta až na Javorník. A protože sem od úpatí vede lanovka, začíná tu být opět poměrně živo.
Planina u Javornické kaple, vlevo Liberec, vpravo Císařský kámen, v pozadí Jizerské hory (5.8.2015)
|
|---|
Javornická kaple (5.8.2015)
|
|---|
|
|
V půl dvanácté, přesně v čase oběda, dosahuji dnes již druhého významného vrcholu na trase výletu. Javorník sice se svými 684 metry Ještědu co do výšky konkurovat nemůže, nicméně se na jeho vrcholu nachází další unikátní stavba, která určitě stojí za návštěvu.
Restaurace ve tvaru obřího sudu zde stávala již v roce 1899, kdy sem byla dopravena z Jubilejní výstavy ve Vídni, konané v roce 1898. Objekt byl natolik neobvyklý a inspirativní, že se v roce 1930 stal předlohou pro obdobnou stavbu restaurace v nedalekých Lázních Libverda. Tam ostatně původní konstrukce sudu stojí dodnes, na Javorníku bývalá restaurace shořela v roce 1974. Až v roce 2011 tu byl vystavěn a otevřen objekt nový, tvarem odkazující na stavby minulé. Obří sud s průměrem 12 m a délkou 14 m v sobě dnes ukrývá hotel s restaurací a je zároveň součástí přilehlého ski areálu, čímž slouží veřejnosti po celý rok.
A protože je téměř poledne, doplňuji zde potřebné kalorie i já. A v té souvislosti nesmím zapomenout na doporučení tohoto podniku. Krmě chutná, ceny lidové a obsluha rychlejší než blesk. Co víc si může hladový turista přát. A příjemným bonusem je pak pro oči stavařovy obhlídka interiéru a zejména pak prosklené stěny na jižní straně objektu.
Javorník, Obří sud (5.8.2015)
|
|---|
Javorník, Obří sud (5.8.2015)
|
|---|
Javorník, pohled na Liberec, vpravo Císařský kámen, v pozadí Jizerské hory (5.8.2015)
|
|---|
|
|
Po výborném obědě přijde vhod téměř čtyřkilometrový sjezd, zpočátku vedený krásnými serpentinami, až k jeřmanickému nádraží, kde se opět shledávám se starou známou cyklotrasou Hřebenovkou, která mě doprovodí dalších pár kilometrů. Nejdříve se ale cesta obtáčí okolo rozvodny Jeřmanice. Před rychlostní komunikací R35 (od 1.1.2016 silnice I. třídy I/35) se stáčí ostře vlevo pod železniční most a již zmíněnou R35 ještě pár desítek metrů protisměrně následuje, než ji po nedalekém mostu překročí. Za mostem ještě jednou doprava a pak už příjemná silnička začíná stoupat mírně vlevo k obci Rádlo, místní části Milíře. Stoupání není nijak strmé, nicméně každý výškový metr už začíná být v nohách pomalu znát.
Odměnou za vydanou energii je pak pohádková roubenka, zastrčená mezi stromy při zelené turistické značce vedoucí směrem k vrcholu Císařského kamene. A nejen ta. I vrchol samotný je dnes pro turisty poměrně zajímavý. Kromě pamětního kamene, který dal celému vrchu název a který je tu v upomínku na návštěvu císaře Josefa II., jež odtud v roce 1778 dohlížel na budování válečného opevnění, se tu od roku 2009 tyčí do výšky 20 metrů i nová dřevěná rozhledna. Velká škoda, že se jedná o další z řady téměř typizovaných dřevěných konstrukcí, jakých dnes po celé republice vzniká na desítky. Že by se úplně základní lidská touha mít ve svém okolí dominantní a ve všech směrech hodnotnou stavbu vytratila s přílivem evropských peněz a požadavkem aby na daném místě do roka a do dne stála nová rozhledna? Cožpak to není škoda, degradovat desítky zajímavých vrcholů s historií na pouho pouhé místo ke vztyčení vyhlídkové věže? Opravdu si takhle (ne)dokážeme vážit krásných míst?
Bohužel téhle filozofii odpovídá i výhled z rozhledny. Krásnému kruhovému výhledu na Ještědsko-kozákovský hřbet, Jizerské hory, Liberec, Tanvaldský Špičák a na mnohé další krásy naší krajiny už dnes, zhruba 6 let od otevření, znatelně brání špičky okolních stromů.
Rádlo-Milíře (5.8.2015)
|
|---|
Císařský kámen (637 m.n.m.) (5.8.2015)
|
|---|
Císařský kámen, zleva Javorník, Hlubocký hřbet, Ještěd (5.8.2015)
|
|---|
|
|
Ještě krátký odpočinek na liduprázdném Císařském kameni a můžu pokračovat dál, tentokrát po CT 3038. Projíždím obcí Rádlo, přičemž mi nejde na rozum jak mohla tahle obec získat titul Vesnice roku 2014 Libereckého kraje. Taková nehezká směsice domů s ničím, co by oku lahodilo. (Až doma přicházím na to, kde se stala chyba. Horní a Dolní Rádlo je opravdu takové nijaké, nicméně pokud budete mít více času, neudělejte stejnou chybu jako já a projděte si i centrální část obce od nádraží ke kostelu a ihned pochopíte, že výše zmíněný titul nese vesnice oprávněně.) Z Rádla vychází CT 3038 po krásné, byť úzké asfaltce, hned za obcí se mění na rozbitou cestu nemálo podobnou tankodromu, aby se kousek před Rychnovem u Jablonce nad Nisou napojila na frekventovaný sjezd ze silnice I. třídy I/65.
Rádlo (5.8.2015)
|
|---|
|
|
V Rychnově na náměstí doplňuji tekutiny, neboť jejich zásoba v tomto parném dni rychle mizí a také je ten správný čas na chvilku odpočinku a doplnění rychlého cukru. Čeká mě totiž zřejmě poslední výživnější stoupání tohoto dne. Sice je teprve krátce po 13. hodině a ještě jsem měl v plánu vystoupat na Kozákov, abych měl Ještědsko-kozákovský hřbet kompletní, ale sil už výrazně ubylo a myslím, že budu rád, když se vyškrábu na Kopaninu.
A protože na Kopaninu odtud nevede pro cyklisty žádná značená cesta, chvilku se marně proplétám ulicemi Rychnova a až na radu dobrých lidí nacházím správný směr. Silnička se klikatí do opravdu vydařeného kopce. Uf, s těmi silami je to horší, než jsem si myslel. A k tomu to všudypřítomné úporné vedro ve kterém se chvílemi roztéká asfalt i ve stinných místech. S klesající frekvencí otáčení klikou pedálů významně klesá i rychlost, až si chvilkami říkám, jestli by nebylo rychlejší jít pěšky. Nakonec se však silnička přeci jen trochu narovnává a ve 14:00 si konečně můžu na lavičce před Pacltovou rozhlednou na vrchu Kopanina (657 m.n.m.) oddechnout. Jsem tu! Těch nekonečných 5 km z Rychnova sem jsem šlapal skoro půl hodiny, přičemž posledních pár desítek metrů po modré turistické značce od restaurace Na Vejpřeži jsem musel chtě nechtě dotlačit. Tenhle kousek je skutečně jen pro horská kola a pro zkušené jezdce. Důležité však je, že těch proklatých 200 výškových metrů je už za mnou.
Výhled z téhle krásné, 21 metrů vysoké rozhledny, postavené v roce 1894, si pro tentokrát odpustím. Sil už opravdu není na rozdávání a ještě někde po okolí (Kopanina, č.p. 2) shánět klíč od rozhledny se mi opravdu nechce. Vychutnám si tak rozhlednu alespoň zvenčí a pak už je čas uhánět po zelené turistické značce a CT 4007 přes obce Bobov a Sněhov ku Malé Skále. V obci Kopanina je vhodné ještě chvíli udržet pozornost, turistické značení na stromech je hodně vybledlé a odbočka na luční stezku je lehce přehlédnutelná, poté už ale lze v pohodě vychutnávat vánek, ve sjezdu příjemně ovívající tvář, a úžasnou přírodu všude okolo.
Kopanina (657 m.n.m.), Pacltova rozhledna (5.8.2015)
|
|---|
Bobov, pohled na Kozákov (744 m.n.m.) (5.8.2015)
|
|---|
|
|
Do Malé Skály mě od severu přivádí krásné serpentiny a kromě jiného mě tu čeká i jedno malé překvapení. Ještě než překročím lávku přes Jizeru, potkávám na přechodu Míšu, kamarádku ze školy. Čas na delší hovor nicméně nemá ani jeden z nás, takže spolu prohodíme jen pár vět a jdeme si každý po svém. Ale že se potkáme zrovna tady, to bych opravdu nečekal.
Voda v Jizeře líně teče, slunko praží tak, že už ani nemám chuť obdivovat skvosty zdejší lidové architektury a plavky jsem si s sebou do batůžku bohužel nepřibalil, takže se ani nezchladím v říčním proudu. S povděkem tedy přijímám stín pod korunou košaté lípy u Boučkova statku a sklenici příjemně vychlazené limonády. A když už tu jsem, nechávám se zlákat i k návštěve expozice uvnitř objektu. Nakonec proč ne, času mám víc než dost, tak proč se trochu kulturně nevzdělat. Nicméně vystaveným obrazům (a nejen těm) stejně nerozumím a sáhodlouhé texty o historii Maloskalska se mi zrovna číst nechce, takže prohlídka objektu stejnak nakonec končí u zkoumání některých stavebněhistorických detailů v objektu.
Malá Skála, roubený statek č.p. 15 (5.8.2015)
|
|---|
Malá Skála, Boučkův statek (5.8.2015)
|
|---|
Boučkův statek, půdní interiér (5.8.2015)
|
|---|
|
|
Na výšlap na Kozákov, nejvyšší horu Českého Ráje a Kozákovského hřbetu, už dneska rozhodně nemám. Ani fyzicky, ani morálně. Z toho důvodu tedy volím ústupovou, zhruba desetikilometrovou trasu do Turnova, odkud se dopravím vlakem do Prahy. Cyklotrasa CT 17 (Greenway Jizera) se krásně vine po vrstevnici malebným údolím podél řeky Jizery. Pro zpestření řeku občas překročí přes nějakou hezkou lávku, či železniční most, odkud se tak báječně mává vodákům na pozdrav. Cesta ubíhá tak rychle, že než se člověk naděje, rázem se ocitne v Dolánkách u Turnova. Kromě snad nejznámějšího vodáckého kempu na Jizeře se tu nachází i Dlaskův statek, krásný skanzen, představující tradiční architekturu 18. století turnovského typu. Další z míst, které bezpochyby stojí za návštěvu.
CT 17 (Greenway Jizera) u osady Rakousy (5.8.2015)
|
|---|
|
CT 17 (Greenway Jizera) (5.8.2015)
|
|---|
Dolánky u Turnova, ukázka tradiční architektury (5.8.2015)
|
|---|
|
|
Z Dolánek už je to do Turnova jen malý kousek, stačí ještě jednou přejet na druhý břeh řeky, projet mírně do kopečka Metelkovými sady a pak už se nechat cyklotrasou CT 4007 dovést až na náměstí Českého ráje. Musím uznat, že značení je zde na výborné úrovni, přesto se mi trasování po hlavní silnici procházející centrem úplně nezamlouvá, takže k hlavnímu náměstí volím raději cestu postranními ulicemi.
Náměstí Českého ráje v Turnově je vskutku zvláštní. Hlavní reprezentativní prostor města půlí na dvě zhruba stejně velké poloviny hlavní silnice. A i když by se jinak dalo říct, že je to náměstí jako ze škatulky s mnoha zajímavými stavbami, tento fakt daný prostor naprosto znehodnocuje. Dotěrný hluk řvoucích motorů aut a čerstvý vzduch výfukových zplodin mě od prohlídky náměstí a vlastně i zbytku města natolik odrazuje, že si jen zběžně prohlédnu hlavní dominanty a odebírám se hledat vlakové nádraží.
I to je ovšem trochu oříšek. Kudy k synagoze, tenisovým kurtům, či fotbalovému hřišti mi radí směrovky snad na každém rohu, ale kudy k nádraží mi nepoví ani jedna z nich. Navíc mě trochu mate, když se ocitám uprostřed velké křižovatky do které ústí rovnou dva výjezdy z přivaděče k R10 (od 1.1.2016 D10). Nakonec se i z téhle šlamastyky nějakým způsobem vymotávám a krátce po 16. hodině už sedím se zakoupenou jízdenkou na perónu turnovského vlakového nádraží, vyčkávaje odjezdu rychlíku R1149 do Prahy, kam přijíždíme s mírným zpožděním krátce po 19. hodině.
Turnov, secesní objekt státní spořitelny (5.8.2015)
|
|---|
|
Turnov, vlevo budova radnice, vpravo kostel Narození Panny Marie (5.8.2015)
|
|---|
Žst. Turnov, rychlík R1149 (5.8.2015)
|
|---|
|
