„Určitě nejsem sportovní typ, papuče s dýmkou sluší mi líp. Pod vrstvou sádla ztrácí se kost, při koupi prádla, zmítá mnou zlost.“ tak nějak začíná svůj výlet do Mekky české turistiky Ivan Mládek v jedné ze svých nesmrtelných písní. Ne, že bych se v těchto slovech nějak poznával, nicméně pomyslná ručička načítající počet vzdálenostních jednotek se tento rok zastavila na tristních 68 kilometrech a to je v půli května opravdu na pováženou. A tak se i přes odpor k davovým akcím nechávám zlákat předpovědí krásného počasí a třetí květnovou sobotu stojím i se svým jednostopým ořem na táborském startu jubilejního 50. ročníku věhlasného dálkového pochodu Praha-Prčice. A přesně teď nastává ta chvíle, kdy si budou „profesionální“ turisté a věční stěžovatelé zuřivě ťukat na čelo a na následujících řádcích nenechají jediné písmenko suché. Fakt, že se rozhodnete vydat do Prčice odjinud než z Prahy, natož pak na kole, se v těchto kruzích jednoduše neodpouští. Nedbaje těchto výhrad se po půl desáté dopolední přeci jen vydávám na cestu a vás, čtenáře těchto zápisků z cest, zvu na výlet do kraje opředeného pověstmi, plného pohádek, malebných vesniček, provoněných luk a šumících lesů. Pojďme se společně toulat stezkami Českého Meránu!
Než se však dostanu do samotného srdce tohoto kraje, vede mě předepsaná trasa na Mladovožicko. Konkrétně přes půvabnou Jeníčkovu Lhotu a Podolí do obce Hlasivo, k místu prvního kontrolního stanoviště a zároveň nejvýchodnější obce dnešní trasy. Ještě než se však do vesničky se zhruba 180 obyvateli dostanu, je potřeba zdolat zahřívací stoupání, takovou rozcvičku pro další kopečky, které mě dnes ještě čekají. Odměnou za překonání několika výškových metrů je alej, půvabná zejména v podzimních měsících a konečně i hlasivský kostel Narození Panny Marie. Původně gotický objekt, stejně jako mnoho kostelů v okolí barokně přestavovaný je bezesporu největší dominantou jinak nevýrazné obce.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Hlasivu (16.5.2015)
|
|---|
|
U kostela se poprvé odchyluji od oficiální trasy a z hlavní silnice odbočuji vpravo směrem na Rašovice. Na konci obce se se mnou svými zvonečky ještě loučí stádo pasoucích se ovcí a pak už mě pohlcuje jen vůně odkvetlých luk a pach všudypřítomného žlutého zla. Pár set metrů za Rašovicemi se nechávám vést zelenou turistickou značkou vlevo na polní cestu a zanedlouho se ocitám na vrchu s poetickým názvem Beránek. Nevýrazný a z krajiny lehce přehlédnutelný kopec, jakých jsou v okolí desítky, skrývá svědectví bouřlivých dob dávno minulých. Jedná se totiž o jeden z pěti vrcholů, na které v roce 1419 podnikali své poutě stoupenci husitského hnutí v reakci na zásahy vrchnosti omezující husitská kázání. Jen pro úplnost těmi zbylými čtyřmi vrcholy této významné historické epochy jsou vrch Bzí u Rokycan, Olivetská hora u Jeruzaléma, hora Oreb a hora Tábor. Dnes tu již mocné tóny husitských chorálů neuslyšíte, jen klid a mír všude kolem. A ten rozhled do krajiny!
Památník na Beránku (16.5.2015)
|
|---|
Výhled na Mladovožicko z Beránku
|
|---|
Pod Beránkem (16.5.2015)
|
|---|
|
Opouštím památné místo husitského hnutí a z dlouhého táhlého kopečka se nechávám vézt přes Dědice až do Jedlan, kde se napojuji na cyklotrasu 1176 a opět se setkávám s účastníky 73 km dlouhé okružní cyklotrasy prčického pochodu. Za normálních okolností bych teď klesal na mysli a do táhlého stoupání bych kolo nutil spíše očima, než šlapáním do pedálů, ale vidina nechat pár nebohých cyklopoutníků za sebou dělá své a tak jsem za chvilku bez větší námahy u chotovinského zámku. Cestu k nádraží mi zpestřuje několik ostrých serpentin a několik desítek metrů před kolejemi i lidský had pěších pochodníků, přicházejících od Tábora. Chotoviny se loučí cinkáním železničního přejezdu a hučící dálnicí, kterou zde mimoúrovňově křížíme. Nedaleko Lapáčkova mlýna se křižmo přes silnici odděluje pěší had a bohužel většina účastníků jaksi pozapomíná, že jsou na silnici a ne v pěší zóně. Takže se ke slovu dostává v maximální možné míře zvonek a v záloze čeká na příležitost ruka na brzdě. Doslova se bavím pohledem jak zmatené „stádo“ uskakuje na všechny strany, povykujíce co je to za blbce, co si dovolil na ně zazvonit. Ještě jedním uchem zaslechnu několik ostřejších slůvek, ale to už se pomalu blížím k vesničce Řevnov. Odtud se silnice začíná významně zvedat a na pouhých 1500 metrech nastoupá rovných 100 metrů výškových ke kostelu Narození Panny Marie v Kostelci, patrně nejstaršímu kostelu na Táborsku. Z tohoto směru je kostelík bohužel schovaný za stromy, tak jen na chvilku zastavím, abych počkal na svůj dech, který jsem ztratil někde v půli kopce a hned co mě dožene pokračuji dál směrem k Jistebnici. Do města přijíždím přesně s odbíjením poledne a tak je čas k malému obědu a chvilce k rozjímání.
Zámeček „Vlašský dvůr“ na jistebnickém náměstí (16.5.2015)
|
|---|
|
Jistebnice, ač nejmenší město okresu Tábor, hrálo v husitském regionu poměrně významnou roli, a tak se dnes může pyšnit mnoha pamětihodnostmi a plejádou slavných rodáků. Z těch nejzajímavějších vyberu především Petra Hromádku, zakladatele města Tábora, Richarda Laudu, významného jihočeského malíře a grafika, Leopolda Katze, nálezce slavného Jistebnického kancionálu s husitským chorálem Ktož jsú Boží bojovníci a Rudolfa Kukače, rektora ČVUT v Praze.
Z památek jistě na první pohled zaujme zámeček „Vlašský dvůr“ z 1. poloviny 16. století na jižní straně náměstí a kostel sv. Michaela s téměř 40 metrů vysokou kostelní věží severně od náměstí. Kostel pochází ze 14. století a skrývá v sobě mnoho historicky cenných konstrukcí, například gotické zaklenutí presbytáře křížovými klenbami, výjimečný barokní klasový krov, zřejmě barokní hrázděné patro věže, či zvon z roku 1515. Ten ostatně není žádný drobeček, má průměr 1222 mm hmotnost přibližně 1300 kg. Většina těchto skvostů však zůstává běžnému návštěvníkovi skryta, neboť je velká část kostelních prostor z důvodu špatného technického stavu některých konstrukcí veřejnosti nepřístupna.
Kostel sv. Michaela v Jistebnici (19.10.2014)
|
|---|
|
Barokní klasový krov (vlevo) (2.11.2014) a zvon sv. Michael z roku 1515 (vpravo) (5.6.2015)
|
|
Je potřeba pohnout se zas o kousek dál, poledne už zvony dávno odzvonily a pořádný kus cesty je ještě stále přede mnou. Ještě razítko z kontrolního místa v místní hospodě a vzhůru za dalšími zážitky. A když píšu vzhůru, platí to v tomto případě doslova. Jistebnice totiž leží v terénní prohlubni a tak je to na všechny strany výhradně do kopce. Jenže nohám se po delší zastávce na jistebnickém náměstí šlapat nechce a tak se chytám do vleku skupinky tří cyklistů, jedoucích přijatelným, volným tempem. To se však hned jak mineme soustavu jistebnických rybníků rychle mění. Pánové začínají šlapat do pedálů a když se ani mé nohy nebrání a rychle si zvykají na udávané tempo, nenechávám si tuhle parádní příležitost vyvézt se do nepříjemných stoupání uniknout a tohoto tříčlenného balíku se držím jako klíště. Předjíždíme mnoho trápících se cyklistů a než bych stačil říct švec projíždíme vesničkou Chlum na samotném vrcholku stoupání. Tempo ovšem nepolevuje a tak za sebou necháváme další cyklisty i na rovince a v mírném sjezdu. Miluju jízdu v závěsu! Za Aleninou Lhotou pánové odstupují k hospůdce U Bizona (mimochodem moc útulná hospůdka) na něco k snědku a tak pokračuji dál sám. Oficiální trasa pokračuje dál téměř šestikilometrovým sjezdem přes obce Cunkov a Jetřichovice až do Sedlce-Prčice. Já však morálně na výši ještě před Cunkovem odbočuji vlevo po cyklotrase CT 0074 a stoupám dál směrem na Javorovou skálu. Míjím skalní útvar Čertovo břemeno do kterého podle pověsti otiskl svá kopyta a záda čert vysílený nesením kamenného břemene, které měl někde v okolí svrhnout na právě budovaný kostel. Má stopa však nechává tento útvar bez povšimnutí a směřuje do osady se zajímavým názvem Ounuz.
Vesnická památková zóna Ounuz (16.5.2015)
|
|---|
|
Ounuz ovšem není zajímavý jen svým názvem, ale hlavně svým hojným množstvím dochovaných roubených domků s doškovými střechami. Tak to alespoň stojí v téměř každém průvodci, který otevřete. Realita je bohužel krapet jiná. Jistě, osada je památkově chráněnou vesnickou zónou, ale zázraky, tak barvitě vylíčené v cestovatelských brožurách, nečekejte. Roubená stavení s přehledem spočítáte na prstech svých rukou a po doškových střechách raději ani nepátrejte. Došky totiž najdete jen na jedné stodole a to jen v té míře, aby natěšený turista viděl jak taková otep slámy na střeše vypadá. Ba, i klasického dřevěného šindele je na zdejších střechách jako šafránu a tak spíše spatříte jak jinak pohádkově vyhlížející roubenky hyzdí eternitové šablony. A pokud stále chcete vidět došky, pusťte si raději pohádku Honza málem králem nebo Pyšná princezna, které se zde z části natáčely.
Vesnická památková zóna Ounuz (16.5.2015)
|
|---|
|
Lehce rozladěn touhle doslova znásilněnou architekturou s obrovským historickým potenciálem otáčím řidítka a mířím dál na Sněžku. Že jsem se zbláznil? Ale kdepak, to se jen snažím poukázat na fakt, že se pár metrů pod vrcholem Javorové skály (mimochodem se svými 723 metry nejvyšší bod Vlašimské pahorkatiny a 2. nejvyšší hora celé Středočeské pahorkatiny) nachází objekt staré české poštovny ze Sněžky. Sem byla tahle roubená chaloupka přesunuta v roce 2009 poté, co na naši nejvyšší hoře byla vystavěna poštovna nová, moderní. Změna místa staré poštovně zjevně nijak neublížila, stále se těší velkému zájmu kolemjdoucích turistů a těm žíznivým dopřává i nějaké to osvěžení, byť stále s vysokohorskou přirážkou. Před dvěma lety měl otevřeno i sousedící kemp, kde točili výbornou malinovku, dnes je tu však téměř liduprázdno a ochota personálu na bodu mrazu, nejvyšší čas pohnout se zas o kousek dál.
Jedním z důvodů proč rád jezdím přes Javorovou skálu je i fakt, že odtud následuje úžasný, téměř 7 km dlouhý sjezd do údolí. První dva kilometry se svažují pozvolna lesní cestou, místy však ideální tak na rozbití úst. Takže pokud se tudy někdy vydáte, doporučuji nenechat se zlákat krásnými dlouhými úseky k rychlejší jízdě, neboť za několika zákrutami číhá past v podobě pěkně hlubokých výmolů přes celou šíři cesty. U samoty Krošíček se lesní cesta napojuje na silnici č. 121 spojující Milevsko s Voticemi a teprve tady začíná ta pravá paráda. Téměř nový asfaltový koberec, sem tam panoramatické výhledy na krajinu Vlašimské pahorkatiny, trochu zrádné serpentiny a rychlost šplhající téměř k 70 km/h. Tedy pokud zrovna jako já nedojedete řidičku, která vyznává i mimo obec maximální rychlost 50 km/h a za žádnou cenu vás nechce pustit před sebe. Chápu, nechat se v autě předjet cyklistou by bylo dost potupné, ale pořád by to byla lepší varianta než mu kazit takový kouzelný sjezd. Nic s tím bohužel nenadělám a tak alespoň zdravím protijedoucí cyklisty, škrábající se vzhůru do nekonečného kopce. Obrovská poklona patří zejména těm malým špuntům, kteří to nevzdávají a s urputností sobě vlastní se snaží dojet až vzhůru. Po chvíli utrpení za plazícím se gumokolem konečně dojíždím do Sedlce a ejhle, takovýhle kostel jako bych už někde viděl. Na chvilku sesedám a lovím v paměti, kdeže jsem se s takovou stavbou setkal? Jasně, Černá v Pošumaví! Čtenáři s lepším pamatovákem si po shlédnutí následující fotografie jistě vybaví fotku románského kostela ze zápisků z výletu okolo Lipna a kdyby náhodou ne, není nic jednoduššího než kliknout na následující ODKAZ. A jen tak na okraj, ze stejného období pochází typově stejná kaple ve Zhoři u Tábora.
|
Kostel sv. Jeronýma v Sedlci (vlevo) a kostel sv. Vavřince v Prčici (vpravo) (16.5.2015)
|
|
Ze Sedlce už je to do Prčice co by kamenem dohodil. Jakpak by ne, když se jedná o dvojměstí. Ještě párkrát tedy šlápnu do pedálů a rázem se ocitám na prostorném náměstí zřejmě nejslavnějšího města české turistiky. Dříve to podle mého názoru bývalo krásné náměstí plné zeleně s románským, goticky masivně přestavovaným kostelem sv. Vavřince, coby dominantním prvkem v jižní části. Po úpravách ukončených v roce 2012 se z něj však stala obludná kameno-betonová plocha bez špetky nápadu. Nejparadoxnější na tom je, že v oficiálním prohlášení ROP Střední Čechy se mimojiné dočtete třeba i toto: „Realizace projektu se neomezovala pouze na předláždění ploch náměstí, ale na základě stavebně historické analýzy a architektonické studie se snažila odstranit nedostatky a chybné architektonické zásahy, které byly v minulosti v památkově chráněném území provedeny velmi necitlivě.“ Zato teď je vše provedeno citlivě až běda. Vlastně proč ne, proč nevytvořit další pomník dotačních programů zrovna v samotném srdci nádherné přírody Českého Meránu?
To mi mimochodem připomíná, že tu stále píšu o nějaké oblasti Českého Meránu a ani jsem neuvedl oč tu vlastně běží. A protože tuhle oblast pojmenovanou Václavem Křížkem (1. ředitel táborského gymnázia) podle italské obce Merano tak krásně popsal ve svém turistickém průvodci Jaroslav Spirhanzl Duriš, věnuji trochu prostoru jeho slovům a dovolím si pár řádků ocitovat.
|
...Hle, Český Meran! Barevný vějíř dálavy se rozevírá, pestrý vzor brokátu polí, luk a hájů, na obzoru vlna lesnatých hor!
Jak sličný pohled! Jaký mír a klid všude, jaké zasnění v kraji, jenž se rozprostřel mimo hlučný běh cest.Na třicet obcí a osad tu leží v zeleni.
Na výšinách se hlásí zámky a tvrze, hladiny rybníků stříbrně svítí, veselé háje zvou a bílá silnice pobízí tvé kroky...
|
(Úryvek z turistického průvodce Za krásami Českého Meranu)
Český Merán u Střezimíře (16.5.2015)
|
|---|
|
Prčické náměstí opouštím krátce po druhé hodině, kdy sem pomalu začínají proudit davy pěších pochodníků. V tom lidském hadu, táhnoucímu se s přestávkami až téměř k Červenému Újezdu poznávám i několik známých tváří. Takže prohodíme pár slov a zatímco oni mají cíl dnešního výletu na dohled, já jedu vstříc nejpekelnějšímu stoupání trasy. Hned na začátku se mě pokouší zastrašit křeč v lýtku, nicméně na chlapce bez bázně a hany nemůže nikdy vyzrát. Volím lehčí převod a snažím se nohu rozhýbat v rychlejší frekvenci. Kupodivu tahle terapie zabírá a tak dál spokojeně ukrajuji další porci výškových metrů. No, spokojeně... Jazyk až u kolen, plíce na provázku kdesi za bicyklem, v botách několikakilogramová závaží a po celém těle Niagarské vodopády. Ale dejme tomu. Trasa od zámku v Nových Mitrovicích po Červený Újezd, což je asi 5,5 km, překonává převýšení bezmála 200 m. Řeklo by se nic hrozného, ale schválně si tenhle úsek někdy zkuste s průměrem rychlosti 15 km/h. Alespoň že je všude kolem nádherná krajina a na konci stoupání hostinec. A od hostince k nádraží ve Střezimíři pozvolna stále dolů! Teprve tady si v kulise projíždějícího rychlíku dopřávám krátký odpočinek. Kde jinde by si taky měl železniční nadšenec nejlépe odpočinout, že? Zvlášť když má přesně pro taková nádražíčka slabost. Musím tuhle atmosféru pořádně nasát, za pár let tudy již žádný vlak neprojede a další půvabné nádraží ztratí své kouzlo.
Před Červeným Újezdem (16.5.2015)
|
|---|
Střezimíř, žst. (16.5.2015)
|
|---|
|
Pěkně by se sedělo na travnatém plácku ve stínu stromů, energie (a nejen ta sbalená na cesty) je však doplněna a tak je čas vydat se na cestu. Ne že bych snad nějak chvátal, ale jak se člověk rozsedí začnou nohy dřevěnět a to bych velice nerad. Na střezimířském náměstí panuje ještě čilý ruch od později příchozích pěších pochodníků. Snažím se mezi nimi prokličkovat a rychle odtud. Čeká mě totiž ještě jedna zastávka mimo oficiální trasu. V Borotíně proto opouštím cyklotrasu CT 11 a nechávám se chvilku vést hlavní silnicí směřující do Sudoměřic u Tábora. Hned za mostkem přes Bonkovický potok odbočuji ze silnice vpravo a po pár metrech již vidím zbytky kamenných zdí kdysi významného gotického hradu. Z nejstaršího jádra borotínského hradu (1. polovina 14. století) se toho do dnešních dob mnoho nedochovalo. Všeho všudy jen střípky mohutné obranné věže, tzv. bergfritu (vnější průměr téměř 11 m, síla stěn přibližně 3 m) a střípky menší věže zhruba uprostřed dnešní dispozice. Dobře patrné palácové objekty na jižní a jihozápadní straně pochází nejspíše až z nejmladší stavební fáze, tedy přibližně z přelomu 15. a 16. století. Mnoho indicií k historickým souvislostem tu však už nenajdete. Jednak byl hrad od 17. století zpustlý a kámen z jeho zdí byl v hojném množství použit na stavbu okolních budov včetně několika objektů barokního hospodářského dvora na východní straně a pak dílo zkázy dokonaly zajišťovací zásahy neodborné památkové péče z let 1980 - 1982. Nejpatrněji jsou vidět tyto zásahy ve sklepení, kam si loupežníci z pohádky Honza málem králem ukládali své zlaťáky. Zatímco na filmových záběrech z roku 1977 je ještě dobře vidět obrovská průrva ve stropě na jižní straně, dnes je vše „krásně“ vyplněno betonem. I přes to všechno je však zřícenina stále půvabným místem a přímo vybízí k výletu.
Zřícenina borotínského hradu Starý zámek od jihozápadu (16.5.2015)
|
|---|
Zřícenina borotínského hradu Starý zámek (16.5.2015)
|
|---|
Hradní sklepení (16.5.2015)
|
|---|
|
Než však opustíme borotínský hrad a vydáme se na poslední část cesty do Tábora, neměli bychom zapomenout ještě na jednu památku, která bezpochyby stojí za zmínku a chvilku vaší pozornosti. Žádný hrad by nemohl dlouho existovat bez přísunu potravin a tak i v tomto případě stálo za hradebními zdmi několik neopevněných hospodářských stavení, zajišťujících zemědělskou a živočišnou produkci. Na jejich místě vznikl v 2. polovině 16. století osově symetrický trojkřídlý hospodářský dvůr, který se bez větších přestaveb dochoval dodnes a v roce 2003 byl dokonce zapsán na seznam kulturních památek. Vlivem zanedbané údržby v posledních desetiletích však dvůr chátral a už to skoro vypadalo, že úplně zanikne. Naštěstí se doslova za pět minut dvanáct našli dobří lidé, kterým nebyl osud dvora lhostejný a objekty tak postupně dostávají svůj původní vzhled. V současnosti je opravena vjezdová brána a jižní křídlo obytných objektů. A musím uznat, že to majitelé nedělají vůbec špatně. Ba naopak, snaha zachovat co nejvíce původních prvků, nebo tyto prvky obnovit je nadmíru ušlechtilá a mně osobně velice sympatická. Kéž by bylo více takových projektů! Tak ještě poslední ohlédnutí (mimochodem takhle od západu vypadá dvůr skoro jako z nějaké pohádky pana Trošky) a vstříc pomalu se sklánějícím slunečním paprskům.
Barokní hospodářský dvůr č.p. 120, Borotín (16.5.2015)
|
|---|
|
Od hospodářského dvora se vydávám po cyklotrase CT 1059A okolo Starozámeckého rybníka. Pozor, v mapách je tato cyklotrase špatně zakreslena v souběhu s modrou turistickou značkou a na CT 11 se napojuje na okraji obce, u Borotínského rybníka. Ve skutečnosti však cyklotrasa kopíruje naučnou stezku hudebního skladatele a borotínského rodáka J. E. Kypty a vrací se zpět na borotínské náměstí. Není to sice nijak velká zajížďka, ale může trochu zmást. Tak jen doufám, že nezmátla tu skupinku, kterou jsem od hradu poslal právě po téhle trase. Z Borotína je už pak cesta po CT 11 bezproblémová. Ještě přes jedno významější stoupání do Nového Kostelce vede už téměř výhradně z kopce přes Radkov („tajný“ kontrolní bod táborské cyklotrasy Praha-Prčice), Radimovice u Tábora, Nasavrky a Hejlov až do Tábora, kde mé dnešní putování končí.
Táborsko od Nového Kostelce (16.5.2015)
|
|---|
|
