Belianská jeskyně

Nadmořská výška:

890 m.n.m.

Vzdálenost:

- km

Nastoupáno:

- m

Potřebný čas:

- hodin

Středa. Den jako stvořený k odpočinku po předešlých túrách. Ne, že bychom snad byli nějak nadmíru vysílení, ale trocha regenerace není nikdy na škodu. Zvlášť když počasí nějakým výletům do vyšších partií hor opět nenahrává. A protože bychom se celý den nicnedělání na chatě zřejmě ukousali nudou, máme v plánu navštívit Belianskou jeskyni, jedinou veřejnosti zpřístupněnou jeskyni ve Vysokých Tatrách. Jelikož dnes není kam chvátat, vybíráme si prohlídku začínající v 11:00, takže se ještě v klidu nasnídáme a posléze se v dostatečném předstihu přesouváme do Tatranské Kotliny. Na doporučení paní domácí necháváme auto zaparkované na vyasfaltovaném zálivu u silnice, téměř hned za cedulí označující začátek osady. K hlavnímu parkovišti pod Belianskou jeskyní je to odtud co by kamenem dohodil a pár ušetřených eur přijde vhod. Několik řádků výše jsem říkal něco o odpočinkovém dni, překvapivě to neplatí o slabé půlhodince šplhání se k pokladně. Žádný horolezecký výstup nečekejte, ale na zahřátí a zadýchání tenhle kopeček stačí. U stánku se suvenýry, který je jakousi předvěstí pokladen, se nás ještě snažil nějaký němec, nebo polák, nebo kdo to byl (číňana jsme zavrhli hned, sice nám připadalo, že tak mluvil, ale žádné stopy po rýži jsme na něm neshledali) vyhecovat k ještě většímu trysku, blábolíce něco o tom, že prohlídková skupina už odchází. Nesmysl, podle velitelského času zbývá do prohlídky ještě dobře 20 minut. U pokladny zjišťujeme, že se nejspíš jednalo o nějaký mimořádný vstup. Zakupujeme studentské, i přesto docela drahé vstupenky (plné vstupné 8 EUR, studenti 7 EUR) a osamoceni čekáme až přijde náš čas. Vidinu prohlídky v komorním počtu opouštíme pár minut před prohlídkou, kdy sem doráží snad celý autobus turistů. Nevadí. Prohlídka začíná. A protože je uvnitř zakázáno bez zaplacení vyděračského poplatku 10 EUR fotografovat, či pořizovat jakékoliv jiné vizuální záznamy, doufám, že se nebudete zlobit, když se omezím pouze na stručný textový komentář.

Belianska jaskyňa (3.9.2014)

Mnohým z vás teď asi se zhrozeným výrazem v obličeji vyvstane na jazyku otázka typu: „Proboha, to nám tu teď chce popisovat nějakou díru v zemi, pár zkaměnělých rampouchů a nějaké to podzemní jezírko?“ Ne, nebojte. Od toho by přece měla být prohlídka, od které bych vás sáhodlouhými texty o jeskyni jistojistě odradil. A to by byla nesmírná škoda. Protože téměř hned jak do jeskynního prostoru vstoupíte, nevíte kam se dívat dřív. Všechny ty krápníky, které připomínají tam zvířecí hlavu, tu významnou stavbu, támhle tropický strom, atd. jsou doplněny fantastickým nasvícením, které jen podtrhuje krásu všech těch roztodivných tvarů a přírodních úkazů. Samostatnou kapitolou by mohla být jezírka s křišťálově čistou vodou. V jednom se dokonce můžete vykoupat, jak říká paní průvodkyně, je to geotermálně vyhřívané jezírko, a díky tomu má po celý rok konstantní teplotu +5,0°C. Kromě toho má omlazující účinky nevídaných rozměrů, kdo se v něm vykoupe, omládne prý o 20 let. No neberte to, jen pozor na to abyste neskončili jako Vladimír Menšík a Jiří Sovák ve filmu Což takhle dát si špenát.
Co mě ovšem z celé prohlídky nadchlo úplně nejvíc, byla tzv. Hudobná sieň. Shodou náhod v ní zrovna reprodukovaně zněla píseň od Paľa Habery Boli sme raz milovani, a to si nedokážete ani představit, jak to k tomu prostoru jeskyně pasovalo. Až mi z toho po těle běhaly zimomriavky (nebo že by to bylo tím okolním konstantním chladem?). Ať tak, či onak, rozhodně se mi tenhle okamžik nesmazatelně vryl do paměti, možná se dostal i na pomyslné 1. místo. Jak málo stačí člověku ke štěstí, že? Škoda jen, že v Hudební síni prohlídka končí. Na tohle místo se budu určitě neskutečně rád vracet.
A abyste přeci jen nebyli ochuzeni o nějaké fotografie, můžete si je prohlédnout na webových stránkách Správy slovenských jeskyní, ovšem osobní prohlídce se to ani v nejmenším nevyrovná.

Pochmurné odpoledne si v nekonečné šedi krátíme prohlídkou centrální části Ždiaru. Sáhodlouhými popisy obce vás tu nebudu zatěžovat, kdo bude chtít, jistě si informace dokáže dohledat. Jeden krásný popis Ždiaru přeci jen při procházení internetových stránek upoutal mou pozornost a myslím, že by byla škoda, kdybych se o něj s vámi nepodělil. Pochází od Janka Silana, kněze, který kdysi působil ve zdejším kostele.

„Ždiar možno vidieť len v nedeľu. Pred kostolom. Už od rána začnú prúdiť sem davy, starí i mladí a všetci v nádherných krojoch.
A všetko pozastane na slnku pred kostolom. A vtedy cítiš: Toto je Ždiar. Horský kostolík, pred ním v pestrých háboch zdraví ľudia
a hory, hory vysoké tam v pozadí. Tak sa tu slní život a jeho dobrota - úsmev krásy a všetko čaká na modlitbu.“

(Úryvek z díla Janka Silana)

V plánu jsme měli i návštěvu muzea ve Ždiarském domě s expozicí lidové tvořivosti, tam už ovšem měla komentovanou prohlídku zřejmě nějaká zdejší třída malých capartů, takže jsme jen nahlédli dovnitř. Asi je lepší se v případě zájmu o prohlídku nejdříve domluvit. Kontakty a další informace včetně fotografií jsou dostupné na webových stránkách obce Ždiar. Vracíme se tedy zpět na chatu a nepřejeme si nic jiného, než aby zítra bylo hezké počasí, abychom se mohli vydat k Popradskému plesu.

Ždiarsky dom (3.9.2014)

Ždiar (3.9.2014)

javorsky.david@centrum.cz | © 2014