A je to tu! Zlatý hřeb letošních prázdnin, pověstná třešnička na dortu, se stává skutečností. Nadešel čas pro odjezd směr Vysoké Tatry.
Ti z vás, kteří nehodlají ztrácet čas možná trochu nudným popisem cesty do Ždiaru, nechť prosím pokračují kliknutím ZDE!
Ráno se nad Táborem drží hustá mlha, že není vidět na 20 metrů před sebe. Doufám, že nebude trvat moc dlouho. Bylo by na výsost protivné řídit v takové mlze v krajích, kde to člověk vůbec nezná. Po příjezdu do Mladé Vožice, kde nabírám Davida, dalšího člena expedice, jako mávnutím kouzelného proutku není po mlze ani památky. Asi po půl hodince se dostáváme do Benešova, kde přistupují poslední dva pasažéři. Martin a Eliška, nakonec jediná růže mezi trním. Zavazadlový prostor se plní a já s povděkem kvitují rozhodnutí vzít s sebou i střešní box. Těžko říct, jak bychom se naskládali, kdyby nás jelo pět, jak bylo původním záměrem. Zhruba v 9 hodin je vše naloženo a naše Octavia může uhánět vstříc (snad) krásnému týdnu. Za Struhařovem se ještě sporadicky povalují chuchvalce mlhy, ale ty jsou spíše lokálního charakteru, a tak se zanedlouho, na exitu 41 - Šternov, bezpečně napojujeme na právě rekonstruovanou dálnici D1, posetou nebývalým množstvím všelijakých omezení. Aspoň, že to v tuto dobu není tak strašné, jak je obvykle velmi katastrofickým tónem líčeno v médiích. S jednou menší přestávkou u benzinové pumpy za Brnem, se přes Slavkov u Brna, Bučovice, Uherské Hradiště a Uherský Brod nezadržitelně blížíme k česko-slovenským hranicím. Posledních pár kilometrů na „brněnské roletě“ bylo doslova utrpením, ovšem po sjezdu z této republikové dopravní tepny na normální silnici si člověk může (respektive bude moci) užívat nových asfaltových koberců, které tu naši moravští druzi pokládají. Přesně v poledne se státní hranici blížíme natolik, že u poslední čerpací stanice na české straně dotankovávám nádrž a navrhuji poslední přestávku v naší rodné vlasti. Zajímavé, že je takhle u hranic nafta ještě o 10 haléřů na litru levnější, než v Táboře. A pokud by vás, vážení čtenáři, někdy napadlo dát si u stánku vedle čerpací stanice OMV ve Starém Hrozenkově zmrzlinu, nechte si raději zajít chuť. Ne, že by se nedala jíst, ale že by byla nějak zvlášť dobrá se říct také nedá. To si snad i raději kupte u pumpy nanuka.
Na slovenské straně ještě chvíli jedeme po přivaděči, který téměř dokonale připomíná „brněnskou roletu“ a po nějakých 10 kilometrech se napojujeme na slovenskou dálnici D1 ve směru na Žilinu. Míjíme Trenčín, Ilavu, Považskou Bystricu, Bytču a pomalu se blížíme k Žilině. I přesto, že na okraji Žiliny dálnice prozatimně končí, průjezd městem je i díky dobrému značení bezproblémový. Mezi Žilinou a Popradem zatím velký kus dálnice chybí a tak se leckdy doslova suneme po trase přes Vrútky a Ružomberok až k Liptovskému Mikuláši, kde se napojujeme na již hotovou část dálnice. Pár kilometrů před Popradem sjíždím k benzinové pumpě a vyhlašuji první a zároveň poslední přestávku na slovenské straně. Na řadě je svačinka a první pohledy na majestátní štíty Západních a Vysokých Tater, které právě svádí bitvu s přesilou nízké oblačnosti. Do Ždiaru, cíle naší cesty, zbývá dle mého odhadu už jen něco málo přes půl hodiny jízdy (nakonec to byla slabší hodinka). Po sjezdu z dálnice na exitu Poprad-Vysoké Tatry jedeme tváří v tvář horskému masivu. Doslova s každým dalším metrem, kterým se vzdálíme od dálničního sjezdu, se silueta Slavkovského štítu zdvíhá výš a výš, až je ve Starém Smokovci téměř na dosah ruky. Hned za úzkokolejnou železniční tratí odbočujeme z hlavní silnice doprava a přes Dolný Smokovec pokračujeme dál. Poblíž Kežmarské Biele Vody ještě na chvilku zastavuji, abychom se pokochali druhou nejvyšší horou Slovenska - Lomnickým štítem. Dlouho se však nezdržujeme, Ždiar už je téměř za rohem. Zbývá jen na následující velké křižovatce tvaru T odbočit vlevo směrem na Polsko, projet Tatranskou Kotlinou a po pár serpentinách (do kterých se mimochodem nevyplácí vjet větší rychlostí než 60-70 km/h) nás konečně vítá obec Ždiar.
Je krátce před 16. hodinou, když zastavuji na místě, které bude následující týden naším domovem.
Chata vypadá zvenčí opravdu honosně a i její okolí připomíná spíše zámeckou zahradu, jak je tu všechno čisté a udržované. Paní Pitoňáková, majitelka tohoto čarokrásného místa (a opravdu srdečná a starostlivá dáma), nám k prohlídce chaty a přilehlého zahradního domku přidává i několik cenných rad a tipů na občanskou vybavenost v okolí. Po odbavení našeho gumokolního dopravního prostředku neztrácíme čas a v posledních paprscích poněkud oblačného dne se vydáváme na krátký průzkum okolí.
Antošovský vrch (30.8.2014)
|
|---|
Antošovský vrch (30.8.2014)
|
|---|
|
Den zvolna končí a stíny se pomalu dlouží. Co tedy s načatým podvečerem? Po příjemné procházce by nebylo špatné ochutnat žejdlík zdejšího piva! Míříme tedy k restauraci Goral, která by měla být od chaty vzdálená asi 250 m. Netušíce, že už jsme ji obloukem přes Antošovský vrch obešli, vydáváme se podél silnice hlouběji do Ždiaru. V domnění, že už ta hospůdka přeci musí být hned za dalším a dalším rohem dorážíme ke 2,5 km vzdálenému Ždiarskemu domu. Kromě toho, že by se v něm mělo nacházet muzeum lidového umění, je v jeho části i půvabná hospůdka s výhledem na dominantní vrcholy Belianských Tater - Ždiarskou Vidlu a Havrana, nejvyšší vrchol této části Tater. Protože na čerstvém vzduchu rychle tráví, dáváme si tu večeři - s Davidem ochutnáváme výborné bryndzové halušky a Martin s Eliškou zkouší naprosto luxusní bryndzovou polévku. Asi nebudu ani moc přehánět když napíšu, že nic lepšího už jsem dlouho neochutnal! Po takové večeři by si člověk nejraději hned ustlal v nějaké nadýchané peřině, nicméně venku už se dávno setmělo a tak je na čase vydat se zpět na chatu. Abychom nemuseli jít po místy neosvětlené a poměrně frekventované silnici, snažíme se na protějším břehu potoka najít souběžnou cestu, bohužel takto za tmy bezvýsledně. Cesta končí v potoce. Vracíme se tedy na silnici a za zvýšeného tempa a poblikávání vším možným, co máme při sobě mašírujeme k chatě. Jaké je naše překvapení, když kousek před chatou míjíme restauraci Goraltourist, k níž jsme měli původně namířeno. Ale za tu večeři tahle trochu nepříjemná noční cesta po silnici rozhodně stála!
|
