Říká se, že počasí na horách se rychle mění. Dnes ráno to ovšem ani trochu neplatí. Stejně jako včera je obloha zatažená neprostupnou šedí, oblaka se povalují po tatranských štítech a každou chvíli to vypadá, že se spustí pěkný lijavec. Takže výletní plány z domova rázem vycházejí naprázdno, neboť nemá smyslu se v takovém počasí šplhat někam vysoko, když by pravděpodobně stejnak nebylo vidět dál, než na špičku vlastního nosu. Na řadu tedy přichází záložní plán. Vydáme se k vodopádům Studeného potoka, které by mohlo být možné díky nižší intenzitě osvětlení zachytit na fotografii i v pohybu a pokud by se cestou trochu umoudřilo počasí, mohli bychom výlet prodloužit až na Téryho chatu.
Po deváté hodině tedy parkujeme na téměř prázdném parkovišti ve Starém Smokovci a liduprázdnou osadou se vydáváme podél pozemní lanovky na Hrebienok. Jaký je to rozdíl oproti včerejším davům na Štrbském Plese jít najednou po ulici samotná skupinka turistů. Holt první školní den a pošmourné počasí koná své. Cestou potkáváme první skupinku turistů, jdoucí stejným směrem a o kousek dál nás míjí souprava pozemní lanovky, vezoucí na Hrebienok snad jediného pasažéra. Soupravy jsou evidentně nové, moderní, ale nějak mi ke zdejšímu koloritu hor nesedí. Ještě před deseti lety tu jezdily takové hezké, romantické vagónky, nicméně na druhou stranu chápu, že pokrok nezastavím a modernizovat se prostě musí.
Pozemní lanová dráha Starý Smokovec-Hrebienok (1.9.2014)
|
|---|
|
Asi po půl hodině jsme u výhybny, místě přesně uprostřed dráhy, kde se soupravy jedoucí naproti sobě kříží a za další půlhodinku vstupujeme do liduprázdného, řekl bych až téměř mrtvého areálu horní stanice lanovky a přilehlého hotelu. Výhledy téměř nulové, na oběd ještě zatraceně brzy, takže se tu ani nezastavujeme a odbočujeme na zelenou turistickou značku, která nás klesáním prakticky okamžitě přivádí k Bilíkově chatě. Ta je od Hrebienku vzdušnou čarou co by kamenem dohodil. Za jasného počasí je odtud překrásný výhled do údolí Studeného potoka, dnes je však viditelnost podstatně nižší, i přesto má tohle místo svou poetiku. Za pár chvil se od Bilíkovy chaty dostáváme k prvnímu ze Studenovodských vodopádů. Dlhý vodopád už tu na plošině z obrovského ohlazeného balvanu pozoruje několik turistů. Na chvíli se tady zastavujeme i my a hledíme do bělostných vln Studeného potoka. Pár desítek metrů proti proudu se nachází další dva vodopády - Malý a Skrytý. Pod nimi se nachází dřevěná lávka, přes kterou vede modrá turistická značka do Tatranské Lomnice. Možná i proto je tu už poměrně živo a co chvíli sem dorazí početná skupina výletníků. Pohled do ubíhající vody a bublajících peřejí je vskutku uklidňující. A protože jsme ještě dneska neokusili déšť, příroda nám to vzápětí vynahrazuje. Zvažujeme, jestli pokračovat dál a doufat, že se počasí umoudří, nebo se vrátit na Hrebienok. Chuť poznávat nová místa převažuje, takže se vydáváme dál, směrem k Rainerově chatě (správněji Rainerova útulňa). Ta je zároveň nejstarší (postavena roku 1863) a nejmenší horskou chatou v celých Vysokých Tatrách. Cestou sem postupně přestalo pršet a protože je chata v obležení turistů (je v ní umístěna expozice horolezectví a tatranských vysokohorských nosičů) a my začínáme mít hlad, pokračujeme dál po červeně značené Tatranské magistrále na Zamkovského chatu. Cestou míjíme Obrovský vodopád a letmé pohledy do Malé Studené doliny naznačují, že dnes se na Téryho chatu nepodíváme. V celém profilu doliny se válí mohutná šedá oblačnost a zřejmě tam i vydatně prší. U Zamkovského chaty jsme krátce před polednem. Opět drobně prší. Uvnitř, ve vyhřáté chatě je bohužel plno, takže nezbývá než se poctivou česnečkou zahřát venku v nečase.
Bilíkova chata (1.9.2014)
|
|---|
|
Studenovodské vodopády - Malý vodopád (vlevo) a Obrovský vodopád (vpravo) (1.9.2014)
|
Zamkovského chata (1.9.2014)
|
|---|
|
Během oběda déšť opět nabírá na intenzitě, takže možnost dojít na Téryho chatu jednomyslně zavrhujeme. Nemá cenu se pro nic za nic vláčet deštěm, abychom nakonec stejně z Malé Studené doliny neviděli téměř nic. Zbývá tedy vybrat cestu návratu do Starého Smokovce. Jedna možnost je vrátit se tou samou cestou, kterou jsme sem přišli, my však volíme variantu druhou, tedy dojít po Tatranské magistrále na Skalnaté pleso, sejít do Tatranské Lomnice a odtud se dopravit veřejnou dopravou zpět do Smokovce. U Lomnické vyhlídky opouštíme Studenou dolinu a dostáváme se na jihovýchodní svah Lomnického hřebene. Dobře znatelný je tento přechod z doliny na otevřené prostranství podle ustávajícího deště a protrhávající se oblačnosti. Nicméně ani tak není viditelnost nijak zázračná. Slavkovský štít, který by odtud měl být vidět, je utopený v mracích a tak se nám nabízí pouze pohled na Hrebienok, kde jsme se nacházeli asi před dvěma hodinami. Úsek ze Zamkovského chaty na Skalnaté pleso je nenáročný, zato poměrně stereotypní a za takového počasí místy i trochu nudný. Odměnou za tento asi hodinový úsek není ani dosažení Skalnatého plesa. Ještě před Skalnatou chatou udeří člověka do očí obrovská jizva v podobě nově zbudované sjezdovky na jihovýchodním svahu Skalnaté doliny a u samotného plesa je pak pohled ještě o něco žalostnější. Kromě původního obludária hotelu Encián tu okolí nově hyzdí i moderní kabinková lanovka spolu s novou stanicí. Nová lanovka, vedoucí již ve třetí stopě, stihne přepravit zas o něco více lidí a tím pádem možná vydělat i pár penízků navíc. Důsledkem je však totálně zhyzděná krajina, narušená hráz plesa a s tím související i neustále se snižující hladina vody v něm. Není to přeci jen trochu velká daň za trochu toho komfortu pro turisty navíc? Sklíčenost, kterou tohle místo vyvolává, ještě podtrhuje dnešní počasí a všudypřítomná oblačnost, do které právě vjíždí kabinka lanovky na Lomnický štít. Nejvyšší čas vydat se co nejrychleji pryč odsud.
Skalnaté pleso, hotel Encián (1.9.2014)
|
|---|
Skalnaté pleso (1.9.2014)
|
|---|
Skalnaté pleso (1.9.2014)
|
|---|
|
Lanovka na Lomnický štít, sjezdovka pod Skalnatým plesem (1.9.2014)
|
|
Nejkratší cesta ze Skalnatého plesa dolů do Tatranské Lomnice vede právě přes novou sjezdovku (pominu-li využití lanovky, což ovšem není nic pro nás). Už z prvních pár kroků je však zřejmé, že to nebude nic příjemného a čím víc se sjezdovka svažuje, tím je to horší. Chůze je i traverzujícím stylem obtížná, neboť se tu povaluje plno volného kamení, takže musí být člověk neustále ve střehu, aby mu náhodou neujela noha a on se tak neskutálel až dolů. Navíc chůze místy hodně roztrhanou geotextilií, která zabraňuje masivní erozi svahu také na požitku moc nepřidá. Hodně lituji, že jsem zvolil tuhle cestu. Pro příště alespoň vím, že je možná lepší si třičtvrtě hodinky zajít přes Malou Svišťovku, ale jít v pohodě mírněji se svažující cestou, vedoucí převážně kosodřevinou a následně lesem. Tohle je hotový očistec. Pokud to nebude nezbytně nutné, tak přes tuhle sjezdovku už v budoucnu jít nechci! Asi za hodinku jsme na mezistanici Štart. Poslední úsek už je schůdnější, dokonce i sluníčko začíná vykukovat zpoza mraků, přesto nám k radostné náladě schází pořádný kus. Všude okolo měsíční krajina a kam oko dohlédne, trčí ze svahu nějaká lanovka. Ach jo.
Sjezdovka pod Skalnatým plesem (1.9.2014)
|
|---|
Mezistanice Štart, v zajetí lanovek (1.9.2014)
|
|---|
|
Tatranská Lomnice už je na dohled, přesto k ní zbývá ještě asi hodinka cesty. Nejprve po nové asfaltové silničce, po chvíli však turistická značka zahýbá do lesního porostu a pěšinkou vede zhruba v místech prapůvodní visuté lanovky, po které už není ani vidu, ani slechu. Jen torzo budovy nástupní stanice a zrezavělý rám kabinky připomíná časy dávno minulé. Už i nosná lana, která byla ještě před deseti lety napnutá, tu teď bezmocně leží na zemi a spolu s budovou čekají na svůj definitvní konec. Dost však bylo melancholie, sluníčko už zase hezky svítí, takže poslední úsek procházkového charakteru na nádraží v Tatranské Lomnici všechny ty nehezké věci rychle zažene do hlubin zapomnění. Času máme tak akorát na to, abychom v poklidu stihli vlak do Starého Smokovce, kam přijíždíme přesně podle jízdního řádu v 16:48. Ve slušně vyhlížející Kolibě Kamzík, kousek od centrálního parkoviště si dáváme zaslouženou večeři a protože počasí na horách se rychle mění, posledních pár desítek metrů k autu přebíháme v poměrně intenzivním lijavci.
Tatranská Lomnica, stanice původní visuté lanovky (1.9.2014)
|
|---|
|
